TDMV I Úvod, zopakování hlavních tezí o teoriích, terminologie a teoretické přístupy Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 1. přednáška.

TDMV I Úvod, zopakování hlavních tezí o teoriích, terminologie a teoretické přístupy Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 1. přednáška

Sylabus viz extranet Kurz Teorie a dějiny mezinárodních vztahů (TDMV) je dvousemestrální kurz určený magisterským studentům MUP. Tento předmět navazuje především na kurz na Úvod do studia mezinárodních vztahů, který studenti absolvovali již během bakalářského studia. Cílem tohoto navazujícího kurzu TDMV je rozšířit znalosti týkající se základního pojmosloví MV a zejména podrobně se seznámit s jednotlivými teoriemi a debatami MV. Studenti by po absolvování kurzu měli být schopni chápat kontext jednotlivých teoretických přístupů MV a měli by být schopni aplikovat teoretické přístupy na jednotlivé otázky mezinárodních vztahů. Konzultační hodiny 30 min. po skončení komb. výuky.

Zápočet – podmínky Každý student na prvním výukovém setkání příštího semestru kurzu TDMV II odevzdá recenzní esej na jednu (případně i více) z vybraných knih (seznam knih viz níže). Formální náležitosti: rozsah: 7 – 9 NS citace: dle normy MUP (viz extranet) zdroje: práce bude čerpat minimálně z 5 odborných zdrojů (např. otevřená encyklopedie Wikipedia není odborný zdroj) samozřejmě musíte používat i jiné zdroje, než jsou níže v seznamu uvedené knihy, ale níže uvedené knihy resp. jedna kniha bude tvořit základ (hlavní téma) Vaší recenzní eseje příklad recenzní eseje např. viz Drulák, Petr „Svět jako metafora“. Mezinárodní vztahy, 41, č. 4, s. 67–80. Povinná četba na oba semestry: Drulák, Petr Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál.

Obsah/témata přednášek:
Úvod do kurzu, zopakování hlavních tezí o teoriích z bakalářského studia, základní terminologie a teoretické přístupy Realismus a neorealismus v MV Liberalismus v MV a jeho alternativy Marxismus, neomarxismus a postmarxismus Kritická teorie (2. sem.) Sociální konstruktivismus (2. sem.) Poststrukturalismus (2. sem.) Alternativní pojetí MV: feminismus, postkolonialismus a zelená teorie (2. sem.)

Objev! známe historický kontext vývoje MV známe vztahy mezi velmocemi
analyzujeme současnou mezinárodní politiku … Ale pozor! existují taktéž teorie mezinárodních vztahů do 60. let existovaly pochybnosti, zda jsou MV disciplínou s adekvátní teoretickou výbavou dnes ale již nelze pochybovat o tom, že se bez TMV praktická mez. politika neobejde → pouze teorie nám umožní uspořádat fakta do přehledného rámce a vyvozovat použitelné generalizace bohužel „mapa“ teorií MV není příliš přehledná → mnoho pojmů, postojů, splývají, překrývají se… Ale! Existují jisté záchytné body → důležité mezníky, paradigmata

Úvod do kurzu Velké debaty MV
základní heuristický nástroj pro pochopení historického vývoje oboru MV rámec pro konstrukci identity oboru avšak není shoda o počtu debat, o jejich vyznění… obvykle vymezovány 3 až 4 debaty + debatky menší dva typy debat: o základních tématech – otázky po faktech Jaké byly příčiny WW1? Je demokracie zárukou míru? apod. debaty spojené s metodologií, konceptuální a filos. otázky Lze studovat MV za pomocí objektivních vědeckých metod? Co je „válka“? apod. každá debata probíhá v určitém kontextu obecná frustrace z pokusů o vznik kolektivní bezpečnosti období snahy o „zvědečtění“ společenských věd a politiky pluralizace MV a společenských věd atp.

Kritici debat některé debaty v reálu zásadními střety nebyly
meziválečný idealismus nebyl ucelenou školou realismus je spíše reakcí na idealistické proudy zaměření na debaty zjednodušuje pozice jednotlivých účastníků debat a představuje je staticky dichotomní charakter (nutnost dvou jasně vymezených táborů) je příliš určující, omezující → nevhodný pro analýzu současných MV (dnes pluralita)

Úvod do kurzu – vzpomenete si? První debata
vývoj oboru MV lze sledovat na pozadí tzv. velkých debat 30. a 40. léta, 40. léta idealismus vs. realismus válka, mír, možnost změny v MV na konci 30. let E. H. Carr napadl převažující pojetí studia → spoléhající na harmonii zájmů, přeceňování možnosti reformy MV, opomíjející mocenský obsah politiky realisté dominují do počátku 60. let

První debata (idealismus vs. realismus)
výhradně debata nad základními otázkami  válkou a mírem Idealisté: Jak by měla být utvářena mezinárodní politika? (hra s nenulovým součtem) idealismus vidí člověka jako přirozeně rozumného, schopného racionálně jednat a chápat význam norem, které by měly vést ke zlepšení všeobecný společenský vývoj/pokrok musí mít vliv na změnu MV Realisté: Jak je utvářena mezinárodní politika? (hra s nulovým součtem) realismus byl reakcí na utopický liberalismus/idealismus Carrův + Morgenth. realismus kombinoval pesimistický pohled na lidskou přirozenost s představou mocenské politiky mezi státy (v rámci mezinárodní anarchie)

Idealismus/Liberalismus
široký heterogenní myšlenkový přístup někdy označován jako pluralismus možnost trvalého míru a spolupráce v MV (za pomoci institucí) společné předpoklady všech odnoží stát není jediný aktér MV existují i nestátní aktéři nepřevažuje high politics nad low politics neexistuje jasná hierarchie témat MV transnacionální závislost a interdependence mezi aktéry existují univerzální etická pravidla

Realismus teoretický přístup konstituovaný mezi válkami
postupně vzniká několik realistických škol (klasický R., neorealismus a postklasický R.) hlavní rysy ústřední role státu přežití svépomoc dva klasičtí realisté E. H. Carr „The Twenty Years Crisis 1919–1939“ (1939) 2) H. Morgenthaua „Politics among Nations“ (1948)

Státocentrismus ústřední role státu
stát je hlavním či snad jediným aktérem mez. politiky jeho existence spojena s hrozbou síly a jejím použitím rozdělení na vnitřní (hierarchie) a vnější doménu politiky (anarchie) bez ohledu na vnitřní povahu se všechny státy navenek chovají totožně usilují o bezpečnost, neexistuje dělba práce, anarchie… státy mezi sebou soutěží zajištění bezpečnosti, zdrojů, vlivu tuto soutěž chápou jako hru s nulovým součtem spojeno zejména s realistickou tradicí ale i neoliberální institucionalisté opakem je pluralismus hlásí se k němu varianty neoliberalismu, normativní a kritické teorie, postmodernismus zastánci státocentrismu stát zůstává a zůstane hlavním aktérem je schopen se adaptovat na změny v prostředí, proměňuje fce, nezaniká, je garantem prosazování zájmů…

Rysy realismu přežití a svépomoc
primárním NZ státu je přežití high politic otázka moci nejvýš stojí tzv. high politics (vojensko-politická moc) low politics = podřadná (ekonomická, kulturní, sociální) pro R. neexistují žádné universálně platné morální principy mezinárodní systém decentralizovaný, anarchický, chybí vyšší autorita každý stát si zajišťuje svou bezpečnost sám vnitrostátní systém centralizovaný, hierarchizovaný občanům zajišťuje bezpečnost stát vzn. bezpečnostní dilema (dle Johna Herze) zvyšuje-li 1 stát svou bezpečnost (zbrojí)  zvyšuje se nejistota ostatních ohledně jejich sil a bezpečnosti  ostatní také zbrojí  vzniká bezpečnostní spirála (závody ve zbrojení o zajištění větší a větší bezpečnosti)

Kritici státocentrismu
nelze oddělovat vnitřní a vnější dimenzi politiky jen málo států skutečně (za všech okolností) dokáže zabezpečit bezpečí svým občanům → energetická závislost, neschopnost čelit přírodním či jiným katastrofám existují i další aktéři → MO, nadnárodní korporace atp. kritizován i v normativní rovině Je existence hranic a rozdělení světa na polit. společenství (státy) správným konceptem mezinárodního řádu? komunitarismus vs. kosmopolitismus komunitarismus: pro rozdělení světa na jednotlivá společenství, zaručena ochrana hodnot kosmopolitismus: takové rozdělení je umělé, nereflektuje univerzální podstatu lidství

Úvod do kurzu – vzpomenete si? Druhá debata
vývoj oboru MV lze sledovat na pozadí tzv. velkých debat 2) přelom 50. a 60. let, 60. léta tradicionalismus (R + I) vs. behavioralismus/scientismus metodologie výzkumu MV tradicionalismus spoléhá na historické analýzy  scientismus akceptuje jen takové poznání, které je vědecké a vychází postupů užívaných přírodními vědami (statistická analýza, matematické modelování)

DRUHÁ DEBATA tradicionalismus vs. behavioralismus
debata o metodologii přelom 50. a 60. let 20. století debata mezi dvěma tradičními přístupy  tradicionalismem (realismem a idealismem)  behavioralismem (nový přístup) nová generace kombinovala metody politické vědy, matematiky, přírodních věd a ekonomie  vzn. nový tzv. behavioralistický přístup zkoumání MV behavioralismus důraz na zkoumání člověka v politice empirické výzkumy chování jedince, resp. skupin v politických vazbách získávání měřitelných dat („Correlates of War“ – kvantitativní data popisující války od poč. 19. st.) zkoumání prostředí, v němž dochází k politickým rozhodnutím v 1. debatě lze identifikovat vítěze  ve 2. debatě to možné není v 60. l. realismus a idealismus začal přejímat behavior. metody zkoumání 2. debata výrazně napomohla profesionalizovat MV jako akademickou disciplínu

Úvod do kurzu – vzpomenete si? Třetí debata
vývoj oboru MV lze sledovat na pozadí tzv. velkých debat 3) pol. 70. let  debata mezi třemi paradigmaty, 70. a 80. léta „debata“ mezi neorealismem, neoliberalismem a neomarxismem problém nesouměřitelnosti paradigmat vztahy politiky a ekonomiky (R vs. L), Sever vs. Jih (R, L vs. M) po vzniku neorealismu se debata soustředí na možnosti překonání anarchie, na udržitelnost spolupráce, roli MI 80. léta vzn. neo-neo syntéza přejímá předpoklad mezinárodní anarchie a zároveň sdílí snahu zkoumat vývoj kooperace a význam institucí otevírá potenciál metateoretických předpokladů disciplíny

TŘETÍ DEBATA neorealismus/neoliberalismus vs. neomarxismus
započala v pol. 70. let 20. století Keohane, Nye (77) vydali knihu Power and Interdependence vycházela z liberálního přístupu pol. 70. let diskuse mezi neorealisty a zastánci vzájemné komplexní interdependence (neoliberály) otázky regionální integrace, hierarchie témat agendy ZP apod. tato debata neoliberálů vs. neorealistů neměla žádného jasného vítěze neorealismus je úspěšnější v určitých tématech a neoliberalismus v jiných debata mezi paradigmaty se odehrávala zejména mezi neolib. a neoreal. souběžně se rozvíjelo paradigma neomarxismu

Paradigmata – 3. „debata“
„debata“ mezi třemi paradigmaty nebyla to dichotomická diskuse, ale spíše střet několika nejasně vymezených škol každé paradigma řeší trochu jiné otázky, témata, odlišné předpoklady, jiné výsledky… návrh: chápat tyto teorie jako tři nezávislá paradigmata představující „normální vědu“ (dle T. Kuhna) nelze určit vítěze otevírá pluralističtější vývoj teorií MV 70. léta → oslabování dominance politického realismu mezinárodní vývoj! → roste ekonomická propojenost zemí, prohlubuje se evropská integrace, stírá se rozdíl mezi high a low politics zesiluje kritika ze strany liberálů vynořují se dva kritické proudy: liberalismu (pluralismus – pluralita aktérů) a marxismus (strukturalismus) souhrn filozofických, normativních, teoretických a metodologických předpokladů, o něž se opírá výzkum nějaké skupiny vědců

Úvod do kurzu – vzpomenete si? Čtvrtá debata
vývoj oboru MV lze sledovat na pozadí tzv. velkých debat 4) od 80. let, především 90. léta racionalismus (pozitivismus) → racionální a empirické poznání objektivní reality vs. reflektivismus (postpozitivimus) → nemožnost takového poznání racionalismus = neoliberalismus, neorealismus, neomarxismus epistemologie a ontologie MV vznik sociálního konstruktivismu → usiluje o překonání rozdílů interpretativní postmoderní přístupy objevily polozapomenuté normativní otázky + překonávají hluboce zakořeněný státocentrismus

ČTVRTÁ DEBATA racionalismus vs. reflektivismus
na přelomu 80. a 90.let vzniká skupina nových teorií  postmodernizmus, feminismus, normativní teorie, kritická teorie… Robert Keohane je nazval reflektivistickými teoriemi tato 4. a současná debata je vedena nejen o metodologii ale také o základních tématech oboru reflektivistické směry převzaly např. témata jako je morálka a etika, kterých se neoliberalismus vzdal v rámci neo-neo syntézy na pomezí obou skupin stojí tzv. konstruktivistický přístup kombinuje racionalistické a reflektivistické pozice Alexander Wendt

Postpozitivismus postpozitivismus = široká škála přístupů jdoucí proti pozitivizmu od 80. let postpozitivistické přístupy kritické t., feministické t., hermeneutické t., postmoderní t., pragmatismus atp. různé směry odmítají různé rysy pozitivismu kritické teorie odmítají pozitivistickou představu neutrálního poznání feministické

Postmoderní přístupy nejradikálnější a nejrelativističtější podoba postpozitivistického útoku na racionalitu člověka a vědy pol. 80. let vstupuje do MV různorodé směry ALE! – cílem je osvobodit vědu z metodologických a paradigmatických okovů vymezuje se proti modernitě, tedy osvícenectví věřící v racionalitu, pokrok… (podrobněji viz další přednášky)

Teorie MV teorie MV lze chápat ve dvojím smyslu
konkrétní teoretická perspektiva synonymum pro studium MV jakožto vědecké disciplíny v užším slova smyslu soubor tvrzení popisujících a vysvětlujících určitou skupinu jevů teorie usiluje o odhalení určitých kauzalit mezi fenomény její tvrzení jsou formulována jako testovatelné hypotézy ALE! existují i jiné, alternativní pohledy na teorii viz kritické teorie, postmodernismus → teorie může podle nich plnit řadu dalších fcí může sloužit jako kritika dominantní ideologie, uspořádání společnosti, případně může nějakou ideologii legitimizovat

Teorie jedná se o systém předběžně potvrzených hypotéz, jimiž vysvětlujeme určité jevy teorie mají vypovídající charakter a jejich funkce spočívá primárně v interpretaci skutečnosti soustředí se primárně na vztahy mezi proměnnými a snaží se je popsat bez teorie nelze chápat realitu teorie pomáhá „vidět namísto stromů les“, vyčlenit faktory, které jsou nejdůležitější (nejvíce relevantní), chceme-li vysvětlit nějaký jev

Základní teoretické perspektivy
liberalismus realismus marxismus kritická teorie behavioralismus sociální konstruktivismus postmodernismus každá z teorií zahrnuje škálu konkrétnějších teoretických přístupů např. v rámci liberalismu → idealismus, teorie kompl. vzáj. závislosti, neoliberalismus

Teorie MV – v širším slova smyslu
teorie MV jako samostatný obor rodí se mezi světovými válkami kánon starých myslitelů, na něž se jednotlivé teorie odvolávají…

 Teoretické přístupy Ontologicko-normativní Historicko-dialektický
Empiricko-analytický historicky nejstarší vychází z klasické filozofie důraz na stanovení norem myšlení, chování a politické praxe („vyšší pravda“) určit „to, co by mělo být“ – dle toho posuzovat „to, co je“ řešit problémy na základě osvědčených principů „konzervativní“, „prakticko-filozofický“ H. Arendt, E. Voegelin, L. Strauss „kriticko-dialektický“, „marxistický“ důraz na normy prověřené historickým vývojem „historicky podmíněné pravdy“ Hegelova dialektika + Marxova teorie společnosti zásadní vliv v 60./70. letech frankfurtská škola (T. W. Adorno, J. Habermas, H. Marcuse) dnes nejrozšířenější odmítá normativní hledisko (apriorní soudy) důraz na objektivitu a neutrální postoj ke zkoumanému předmětu důraz na empiricky ověřitelná fakta výzkumný postup: definice problému (obsahové, prostorové, časové vymezení) stanovení hypotézy empirický výzkum – prověření hypotéz stanovení teorií

Předchůdci teorie MV teorie MV se formuje jako samostatná disciplína v době první debaty čerpá z řady příbuzných disciplín historie, politická filozofie, mezinárodní právo… předchůdci: Thukydides, Machiavelli, Grotius, Hobbes, Kant, Marx

Předchůdci teorie MV Grotius, Kant a Marx = vliv na opačnou tradici
MV nejsou čistě anarchické, konfliktnost lze omezit možnost změny v MV, ideje pokroku Grotius: odděluje koncept přirozeného práva od božského; platnost mezinárodního práva v nejednotné Evropě; mezinárodní společnost (evropské státy sdílejí pravidla – omezení konfliktů) Kant: v mnohém velký předchůdce liberalismu → důraz na jedince a racionalitu, transformace MV (K věčnému míru) = inspirace teorie demokr. míru Marx: základem pro kritickou teorii, vliv na vznik MPE → zkoumání S x J (periferie); jak odstranit diskriminaci marginalizovaných skupin Thukydides, Machiavelli a Hobbes = vliv na realistickou tradici Thukydides: v MV je důležité rozložení moci (ne bohové, ne pokrevní svazky) Machiavelli: oddělení politiky od sféry morálky a náboženství, důraz na stát (růst a přežití) Hobbes: přirozený stav mezi lidmi (aplikace realisty na stav mezi státy, anarchie)

Hlavní témata a otázky…
Teoretické a časové vymezení „čtyř velkých debat“. Jsou všechny debaty skutečnými debatami? Základní teoretické přístupy a relevantní terminologie. Vliv předchůdců – jaký, v čem? Jaká znáte jejich díla?

Použité zdroje

TDMV I Realismus a neorealismus v MV Mgr. et Mgr
TDMV I Realismus a neorealismus v MV Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 2. přednáška

Realismus součást první „debaty“ Předchůdci?
spíše prezentace vlastních názorů (idealistů a realistů) na základní témata a otázky Předchůdci? V čem ovlivnili formování realistického myšlení?

Realismus a neorealismus v MV
Klasický realismus (1939 – 1979) lidská přirozenost Neorealismus (po r. 1979) struktura systému Edward Hallet Carr 1892 –1982 Hans Joachim Morgenthau 1904 –1980 Kenneth Waltz narozen 1924

E. H. Carr pojem realismus definuje v protikladu vůči utopismu
Carrovo chápání dichotomie utopismus – realismus v zásadě odpovídá dichotomii teorie – praxe útočí na ideu, že státy mohou mít trvalé společné zájmy (SN a Vers. systém) utopisté vychází z osvícenských představ o harmonii zájmů  Carr: NE! naopak státy jsou v ostrém nesouladu státy hájící status quo jsou se situací spokojeny  Německo brojí po WW1  o výsledku pak nerozhodují MO, ale mocenské poměry chce klást důraz na anaýzu skutečné politiky  REALISMUS byť k čistému realismu se nehlásil  pouze moc, žádná morálka U je voluntaristický  věří v možnost radikální změny reality aktem vůle U je blízký intelektuálovi  staví na absolutních a předem daných principech U nadřazuje univerzální etická pravidla politice U ignoruje faktor moci, mocenské vyvažování

Hans Morgenthau Politika mezi národy [Politics Among Nations. The Struggle for Power and Peace (1949)] paradigmatický text → „bible realismu“ definuje „Šest principů politického realismu“ M. realismus vychází z neměnné lidské povahy vytvářející „svět protikladných zájmů“ a konfliktů „člověk žijící v řetězech nejen že chce být svobodný, on chce být také pánem“ tendenci k dominanci Morgenthau považuje za jeden ze základních rysů lidské přirozenosti → logickým důsledkem je všudypřítomnost mocenských střetů na všech úrovních organizace společnosti M. vytváří moderní realistickou alternativu liberálním a idealistickým pohledům na mezinárodní politiku jeho realismus dominuje od 50. do 70. let nejefektivnější systém je moc. rovnováha moderní nacionalismus a ideologie 20. st. národní zájem zatemnily

1. Politické vztahy jsou ovládány objektivními pravidly, pevně zakořeněnými v lidské přirozenosti šest principů politického realismu 1. Politika je ovládána objektivními zákony zakořeněnými v lidské povaze vzhledem k neměnnosti lidské povahy/přirozenosti to znamená, že tyto zákony jsou nadčasové i nadkulturní teorie politiky musí být podrobena dvojí zkoušce – rozumu a zkušenosti povahu zahraniční politiky lze zjistit prozkoumáním vykonaných politických činů a předvídatelných důsledků těchto činů v politice je možné rozlišovat mezi pravdou a názorem tzn. mezi tím, co lze doložit důkazy a tím, co je pouze subjektivním úsudkem. Teorie realismu: ujasňování faktů a nalézání jejich smyslu skrze rozum.

2. Političtí vůdcové uvažují o zájmech definovaných jako moc šest principů politického realismu
2. Politiku je třeba chápat skrze mocenské zájmy politických aktérů (států). Realistická teorie předpokládá, že státy racionálně vymezují své mocenské zájmy. hlavním ukazatelem je koncept zájmů definovaný prostřednictvím moci a mocenského zájmu státy jednají při vytváření své zahraniční politiky jako racionální aktéři – hledat klíč k zahraniční politice výhradně v motivacích státníků je nepřesné a zavádějící „patologie mezinárodní politiky“ – předsudky, vášnivě obhajované ideály, neschopnost vyřešit problém z dobrých úmyslů státníka nelze vyvodit, zda jeho zahraniční politika bude buď chvályhodná nebo politicky úspěšná (Nevil Chamberlain, Winston Churchil…)

3. Mocenský zájem či národní zájem je objektivní a univerzálně platnou kategorií šest principů politického realismu 3. Mocenský zájem či národní zájem je objektivní a univerzálně platnou kategorií moc, povaha či formy státu se mohou měnit v čase, místě atp. → ale koncept mocenského zájmu zůstává neměnný jeho konkrétní formulace závisí na okolnostech → určován politickým a kulturním prostředím racionálně jednající aktéři se stejným zájmem se vždy domluví na spolupráci pokud lze faktory této domluvy zopakovat v širším měřítku zajistíme tím stabilní a mírové prostředí

4. Univerzální morální principy nemohou být přímo aplikovány na akce států šest principů politického realismu 4. Univerzální morální principy nemohou být aplikovány na chování/činy států, vždy je nutno přihlédnout k okolnostem. politický realismus si je vědom morální závažnosti politických činů → NICMÉNĚ stát si nemůže dovolit luxus řídit se striktně jen morálkou – má povinnost zajistit přežití svých občanů, absolutním zájmem každého státu je přežití zatímco jednotlivec se může obětovat pro naplnění abstraktního principu, stát nemůže takto obětovat své občany obecná etika posuzuje jednání podle toho, zda se shoduje s mravnímu zásadami, politická etika soudí podle politických důsledků neexistuje nějaká obecně platná sada morálních principů, na jejímž základě by stát mohl tvrdit, co je dobré a co špatné → okolnosti jedná-li stát morálně, pak je to kvůli vlastním mocenským zájmům

5. Morální aspirace určitého státu nelze ztotožňovat s morálními zákony, které ovládají univerzum šest principů politického realismu 5. Státy maskují své partikulární zájmy jazykem univerzálních principů R. odmítá ztotožnění zahraničněpolitických cílů státu s morálními zákony, vždy se jedná především o mocenský zájem státu pokud dokážeme prohlédnout iluzi, že naši zahraniční politiku řídí morální principy, dokážeme posuzovat jiné národy tak jako posuzujeme svůj vlastní, a poté budeme schopni provozovat takovou mezinárodní politiku, která realizuje naše zájmy a zároveň respektuje zájmy jiných států R. rozlišuje mezi pravdou X modlářstvím. Státy jsou v pokušení halit určité cíle a jednání do hávu morálních zásad. – něco činí ve jménu mravního principu…(křižácké nájezdy..) R. odmítá ztotožnění zahraničněpolitických cílů státu s morálními zákony, vždy se jedná především o mocenský zájem státu

6. Politická sféra je autonomní šest principů politického realismu
6. Politika představuje autonomní sféru reality s vlastními pravidly odlišnou od ekonomiky, práva či morálky. ekonomický, právnický či morální přístup k politickému problému povede ke špatnému výsledku Základní otázka státníka zní: „Jak tato politika ovlivňuje moc státu?“ politik si je vědom existence a významu standardů myšlení, jež jsou odlišné od politického myšlení, musí však tyto standardy podřídit zákonitostem zahraniční politiky

Koncept moci Morgenthau se podrobně věnuje definici konceptu moci
moc subjektu chápe obecně jako jeho kontrolu nad myslí a činy jiných subjektů nejdůležitějším materiálním zdrojem moci v MV je vojenská síla moc se opírá o: zeměpisnou polohu, přírodní zdroje, průmyslovou základnu, vojenskou připravenost, počet obyvatel, národní charakter, rozhodnost a vytrvalost národa a kvalitu diplomacie

Národní zájem Morgenthauovo pojetí národního zájmu:
Národní zájem státu, chápaný jako shromažďování moci, je dán objektivně, bez ohledu na představy konkrétních představitelů státu a vnitrostátních aktérů. mezinárodní politika je střetem různých národních zájmů → rozpor → zvýšení moci jednoho státu nutně znamená úbytek moci ostatních států sledování národního zájmu ukládá státu jasnou disciplínu a racionalitu; pokud tuto disciplínu poruší a chová se neracionálně, poškodí tím sám sebe

Teorie mocenské rovnováhy
R: mocenská politika není otázkou volby, ale odpovídá povaze sociálních vztahů resp. lidské přirozenosti mocenská politika je založena na mocenské rovnováze porušení rovnováhy vede ke spontánní snaze systému ji nastolit (v původní či změněné rovině) nerovnováha vede k převaze → může ohrožovat existenci

Teorie mocenské rovnováhy dle Morgenthaua
dva základní vzorce boje o moc a nastolování mocenské rovnováhy přímá opozice: národ A uplatňuje imperialistickou politiku vůči národu B a B může odpověď buď politikou zaměřenou na udržení statu quo, nebo vlastní imperialistickou politikou v obou případech dojde k vyrovnání sil, nárůst sil na jedné straně vede k nárůstu na druhé straně to pokračuje dokud jeden národ nebude přesvědčen, že získal výhodu nad druhým a rozpoutá válku… soutěž: konflikt imperialistického národa A s národem B udržujícím status quo se odráží ve vztahu k dalším národům národ C si může udržet nezávislé postavení (lavíruje) C se může spojit s A, nebo B nemožnost ovládnout B a naklonit si C vede A, aby realizoval imperialistické choutky jinde → zvětší moc, kontrolu, ovládne D → pak se může vrátit ovládnout B

Jedna metoda přímé opozice
závody ve zbrojení skrze závody ve zbr. se státy snaží udržet krok s nárůstem síly svých protivníků, příp. je přebít tato rovnováha moci je nejistá + ekonomicky vyčerpávající rivalita Něm. a VB, Něm. a Fr. před WW1 již od napoleonských válek ex. pokusy nahradit tento nestálý, dynamický způsob zajišťování rovnováhy stabilním způsobem → proporcionálním odzbrojováním ale není snadné kvantifikovat poměrnou sílu jednotlivých národů

Tři metody soutěže Rozděl a panuj! (Divide et impera!) Kompenzace
menší problémy se zvládají snáze než problémy velké snaha vyvolat mezi protivníky nesváry a rozbroje → pak je lze jednotlivě snadněji porazit + ovládnout používala např. Francie vůči rozkouskovanému Německu → počínaje podporou kardinála Richelieua protestantských německých knížat až po Napoleonovu podporu Rýnského spolku Kompenzace teritoriální kompenzace a rozdělování území mezi vítěze respektující princip rovnováhy Utrechtská dohoda (1713) rozdělila španěl. evropské a koloniální državy mezi Habsburky a Bourbony → s cílem udržet evr. rovnováhu trojí dělení Polska respektovalo rovnováhu územních zisků Rakouska, Ruska i Pruska může též jít o rozdělení sfér vlivu → Afrika na konci 19. století soutěž o Etiopii (Fr, VB a It) → vyřešeno přechodně dle modelu dělení Polska → vzn. 3 sféry vlivu ustavení sféry vlivu neznamená suverénní vládu na daným územím, ale nárok na jeho použití pro komerční a případně i vojenské účely, aniž by k tomu ale byl politický titul Spojenectví tíha závazku vůči jinému státu je přebita poměrnou výhodou, kterou tímto svazkem daný stát získává oproti výchozímu stavu základy spojenectví společné zájmy → zájem VB (poté USA) na mocenské rovnováze v Evr., nepřítelem se mohl stát kdokoli komplementární zájmy → spojenci sledují odlišné cíle → spojenectví USA a Pakistánu v době SV proti SSSR → pro USA nástroj zadržování, pro Pákistán nástroj zvýšení polit., ekon. a voj. moci vůči Indii sdílené ideologické stanovisko → Svatá aliance, NATO → formulace obecných morálně-politických principů a z nich vyplývajících cílů (dle Morg. Musí mít ideologické spojenectví vazbu na materiální zájmy)

Dopady… M. realismus je teorie, která chce racionálně rekonstruovat praxi mezinárodní politiky M. se pokouší převést novověkou zkušenost evropské politiky do jazyka sociálních věd → aby ji učinil přijatelnou v amerických akademických a politických kruzích obrat US politiky k realismu Memorial Remarks for Hans Morgenthau Henryho Kissingera

Realismus – spojení teorie a praxe v ZP
George Frost Kennan pol. analytik, historik, diplomat (Moskva, Praha, Berlín, Londýn) kombinuje historický přístup s realistickou teor. perspektivou Dlouhý telegram (1946) Zdroje sovětského chování (1947) Henry Kissinger profesor dějiny diplomacie, diplomat, ministr zahraničí USA (73–77) vychází z evr. diplomatické tradice Umění diplomacie (1994) Jaderné zbraně a americká zahraniční politika (1953)

George F. Kennan (1904-2005) architekt strategie zadržování (?)
Truman byl naprosto nezkušený v ZP v únoru 1946 se am. ministerstvo financí chce z Moskvy objasnit sovětské odmítnutí účasti v MMF a SB  úkolu se ujal Kennan a jeho odpověď – „DLOUHÝ TELEGRAM“ Kennan označil za naprosto zcestný populární válečný názor, že „Stalin zásadně změnil ideologickou orientaci svého režimu a že v SSSR probíhá proces postupného opouštění komunismu“. Naopak zdůraznil: „máme co do činění s politickou silou, která fanaticky věří, že se Spojenými státy není možný trvalý modus vivendi, že je nutné zničit vnitřní soulad a mezinárodní autoritu našeho státu, pokud má být zajištěna moc sovětská“. doporučil tvrdší a rozhodnější politiku vůči SSSR, který se stane jediným americkým protivníkem v nové rovnováze sil 1947 publikoval článek pod názvem „ZDROJE SOVĚTSKÉHO CHOVÁNÍ“: rozváděl teze uvedené v Dlouhém telegramu: „Hlavním prvkem jakékoli americké politiky vůči SSSR musí být dlouhodobé a trpělivé, ale pevné a bdělé zadržování ruských expanzivních tendencí“ vyzval USA k přijetí role vůdčí mocnosti západního světa

George F. Kennan TRUMANOVA DOKTRÍNA
projev prezidenta Trumana v Kongresu Kennanova role při vzniku projevu byla naprosto okrajová Kennan kritizoval emotivní a univerzalistický tón řeči Kennan prosazoval spíše flexibilní politiku USA reagující aktuálně na rozpínavost sovětského vlivu než trvalé mezinárodní závazky MARSHALLŮV PLÁN zásadně ovlivnil Marshallův projev na Harvardu, zejména ve 2 ohledech: k účasti na plánu musí být pozván i SSSR a jeho satelity evropské státy musí být samy schopny dohodnout se na společném plánu obnovy Evropy NĚMECKÁ OTÁZKA prosazoval sjednocení Německa a stažení am. i sov. vojsk z jeho území rozdělení Německa je pro USA nevýhodné → znemožní vznik jednotné a silné Evropy NATO nebyl příznivcem vyhrocených konceptů studené války již v roce 1949 protestoval proti vzniku NATO → militarizace dosud hlavně ideologického konfliktu mezi V a Z zmrazí Evropu trvale rozdělenou pod příkrovem studené války

George F. Kennan – kritik
ředitelem Úřadu pro plánování politiky na US MZV → poprvé přímý vliv na formulaci i provádění americké ZP nepřestal nikdy kritizovat americkou ZP: Dullesova politika globálních smluvních závazků a spoléhání USA na jaderné zastrašování válka ve Vietnamu – USA by vůbec neměly zasahovat do politických záležitostí třetího světa → zadržování pouze ve vyspělém světě → nikoliv v rozvojových zemích Carterovo zdůrazňování role lidských práv Reaganova administrativa se svým důrazem na vojenské a nukleární zbrojení Clintonova politika – lidská práva, rozšíření NATO, intervence v Kosovu

Henry Kissinger vychází z evr. diplomatické tradice
navazuje na myšlenku nejvyššího státního zájmu role diplomacie! → nástroj k udržování rovnováhy sil, mocenské rovnováhy = jeho hlavní koncepty hlavním zájmem US ZP = udržování rovnováhy sil, aby nedocházelo ke konfliktům diplomacie má udržovat mezinárodní stabilní systém → dojde-li ke konfliktu za pomocí dohod musí být zajištěno, že válka nebude totální navazoval na Kennanovo zadržování a prosazoval deténte

Henry Kissinger ministrem zahraničí (73–77, již před tím poradcem) za Nixona a Forda → po zvolení Cartera opouští fci 1973 Nobelova cena za mír urovnání vztahů USA s Čínou, americká blízkovýchodní politiku, válka ve Vietnamu politika détente vedla ke zmírnění napětí v americko-sovětských vztazích jednání s čínským premiérem Čou En-Lajem → obnovení vztahů mezi zeměmi + zformování strategické sinoamerické aliance (tzv. pingpongová diplomacie) dojednání smluv o kontrole strategických zbraní (SALT) Kissinger stále vlivnou postavou americké politiky odpůrci bývá obviňován z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a rozsáhlého porušování lidských práv pod tlakem lidskoprávních organizací kvůli americké politice v Jižní Americe (Pinochet atp.) a ve Východním Timoru úřady mnoha zemí ho chtějí vyslechnout (Fr, Br, Chile, Šp a Arg) → v souvislosti s odtajněním dokumentů

Kritika realismu cynický, konzervativní, pesimistický
přílišný státocentrismus rezignace na morálku, etiku, ekonomiku, mezinárodní právo naivní předpoklad racionality ospravedlňuje, vysvětluje současný řád → ale nevidí „za roh“ (řeší co je, ne to co a jak má být) nenabízí mírová řešení, ale vysvětlení mezinárodní politiky nejlépe akceptovatelná teorie → vysvětluje WW2 a SV při výzkumu evr. integrace nejméně úspěšný dlouhodobá spolupráce uvnitř skupiny států představuje pro realisty anomálii nutnost částečné modifikace dosavadního přístupu

Neorealismus vlivná teorie MV
Je to samostatné paradigma, nebo subproud realistických teorií? 1) vliv realismu je zřejmý (fungování MV) + některé modifikace klasického realismu bývají přiřazovány k neorealismu neorealismus někdy ztotožňován s moderním či novým realismem 2) zároveň ale specifické rysy K. Waltz: neházejte „klasické realisty a neorealisty do jednoho pytle“ odlišný předměty zájmu této teorie MV teoretičtější a sofistikovanější propracovanost neorealismu → více odráží realitu fungování mez. prostředí

Neorealismus – jak jej tedy chápat?
neorealismus není jednou ucelenou teorií soubor konceptů, přístupů, postojů majících společný základ → vychází z realistických premis → dále rozvíjeny zároveň některé neorealistické teze jsou v protikladu s „klasickým“ realismem dvojí pojetí v užším slova smyslu je „ryzím“ neorealismem Waltzův strukturalismus + následovníci samostatné paradigma v širším slova smyslu = nejen Waltzův strukturalismus + proudy modifikující klasický realismus

Kenneth Waltz Theory of International Politics v roce 1979
další přelomové dílo „otec zakladatel neorealismu“ např. v díle Člověk, stát a válka (Man, the State and War, 1959) vycházel z pozic klasického realismu řeší zejména příčiny válek (ve 3 rovinách: jednotlivec – sobec; státní uspořádání/charakter státu – nedemokratický → liberálové, imperialistický → marxisté; systémová úroveň – obecná nejistota, absence vyšší moci v syst. svrch. států) později se však chce proti realismu kriticky vymezovat kritizuje realistický redukcionistického pohledu na svět R. vidí fungování MV jen jako jednání jednotek (států), které nahlíží jako atomizované subjekty redukce vede k opomíjení systémových aspektů fungování MV, pouze zkoumají, jak chování jednotek dopadá na systém ALE! Waltz: i mezinárodní systém má vliv na samotné chování států

Waltzův strukturalismus
k chápání interakcí a chování států MUSÍME na MV pohlížet z hlediska systémově-strukturálního → strukturální realismus, resp. strukturalismus systémová teorie, klíčový pojem = STRUKTURA opouští zkoumání lidské přirozenosti jako základu systému a zaměřuje se na strukturu systému států dle analytických rovin kritizuje R. (lidská přirozenost, rozhodování státníků), L. (demokratické ideje, volný trh), M. (třídní boj) ALE nikdo nezohledňuje vliv a dopad existence struktury a povahy mez. syst. na jeho jednotky – státy nezkoumá zahraniční politiku, ale politiku mezinárodní své modely odvozuje od neoklasické mikroekonomie monopol, duopol, oligopol…

Neorealismus – znaky mez. syst.
Waltz se zaměřuje se na strukturu systému států; předpoklady: řídící princip MS je anarchický anarchická struktura (vnitrostátní – hierarchický, mezinárodní – anarchický) → státy jednají v atmosféře nedůvěry mocenská politika jako ústřední rys anarchického systému ostatní státy mají ty nejhorší úmysly spolupráce funguje je pokud ex. společná hrozba (dočasná kooperace) → státy mají jen negativní motivaci → kooperace však nemění ani anarchii ani svépomoc; pokud kooperují s ostatními dají na to, aby jejich zisk byl co nejvyšší fční stejnorodost jednotek (státy jsou stejné nebo si podobné), shodná povaha  stát jako výlučný aktér MV→ stejné motivy: přežití, bezpečnost povaha MS je nutí chovat se stejně (bez ohledu na vnitřní systém - dem. x tot.) státy se liší v možnostech (capabilities) majících pro výkon své fce → rozložení/distribuce moci/možností/schopností → klíčový faktor určující postavení aktéry v MS → schopnost dosáhnout přežití (cíl každého) závisí na relativní moci (nerovnoměrná, mění se – díky mocenské rovnováze, v závislosti na změně distribuce schopností) rozlišuje strukturu bipolární a multipolární, nepředpokládá unipolární  to by svědčilo o selhání mechanismu mocenské rovnováhy Waltzův přínos = struktura světového systému jako specifická analytická rovina (ostatními paradigmaty opomíjeno)

Aplikace a kritika Waltzova neorealismu
moc, národní zájem uvažujeme o státech vše ostatní (mezinárodní organizace, apod.) je pouhým nástrojem států žádné hodnotící soudy, popis „objektivní“ reality diskuse o stabilitě systému Kenneth Waltz: The Spread of Nuclear Weapons: More May Better; The Stability of a Bipolar World kritika (velká a živá diskuse) kritik – Andrew Linklater Waltz zanedbává problematiku systémové změny způsobené samotnými jednotkami… státy nejsou schopny změnit systém, ve kterém bojují o přežití Waltz reaguje: připouští ex. „Mistra diplomacie“, který může odolat tlaku systému a ovlivnit jeho podobu (např. Bismarck – pomocí tří krátkých válek dokázal změnit rozložení moci ve stř. Evr.) liberálové: W. nezohledňuje rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost (ta ohrožuje anarchické prostředí), užití síly po r. 45 je kontraproduktivní (ohrožuje stabilitu obch. a finanč. syst.) – nemožnost užití síly narušuje tezi o usilování o strategickou převahu států NR nezohledňuje normativnost nelze zpochybnit určitou normativnost v chování států → spory řešeny uznáním požadavku na koexistenci → altruismus → Waltz: ok, státy se mohou zachovat altruisticky, ale nevzdají se nejpodstatnějšího = zachování ex. za důkaz selhání NR je pokládán zánik bipolarity → NR nedokázal předpovědět → W: NR umí popsat a vysvětlit, to je důležitější než predikovat

Mearsheimerův pohled na MV
strukturální NR počátkem 90. let koncept „Back to the Future“ (NR v postbipolární době) pesimistický pohled na konec SV ( liberálům: rozpad bipolarity začátkem stabilnějších MV) zastánce logiky vyvažování moci bipolarita stabilní, ex. řád bipolární distribuce vojenské moci v Evropě, +/- stejná vojenská moc USA a SSSR, stabilizující účinek ex. jaderných zbraní rozpad bipolarity → problémy: nekontrolované šíření ZHN, nepředvídatelnost prostředí… po r. 89 vznik mulitpolarity → Balkán, postosvětský areál, Perský záliv… válka zůstává nástrojem mez. dipl. kritizuje koncept kolekt. bezpečnosti → v době krize nebude fungovat kritizuje nezodpovědné chování států v bezp. aliancích → minimalizace vlastních nákladů, zodpovědnost na ostatní Jak udržet stabilitu multipol. světa? Jak znovunastolit mocenské vyvažování? opatrné a řízené šíření jaderných zbraní v Evropě → posílení evropských mocností + mocenské vyvažování

Waltův a Griecův neorealismus
Joseph Grieco koncept relativních a absolutních zisků státy chtějí oba typy zisků jde o to, jak budou zisky distribuovány dvě překážky mez. spolupráce strach z nedodržování dohodnutých pravidel dosažení relativních zisků ostatními aktéry Stephen Walt teorie vyvažování hrozeb ne vždy se ohrožený stát pouští do mocenského balancování nemá s kým jít do aliance jistota porážky ne vždy mocenský nárůst státu musí být vnímán jako hrozba vnímání hrozby ovlivněno dalšími jevy: úmysly států, geografie, ideologie…

Dopady neorealismu oživení zájmu o oblast ekonomickou
ropné šoky, konec ekon. hegemonie USA oživení debat o propojení politických a ekonomických otázek vznik mezinárodní politické ekonomie (MPE) rozvoj ekonomických aspektů NR Robert Gilipin, Robert Keohanem, Stephen Krasner = „postklasičtí realisté“ shodují se s Waltzem: systémová úroveň analýzy, preference materiálních faktorů (jako je např. moc), stát jako egoistický aktér

Přínos neorealismu vysvětlují, proč je ZP států tak podobná, i když vnitřní struktury států jsou/mohou být velmi odlišné ( idealismus: války zmizí vznikem demokratického vnitropolitického uspořádání) klasičtí realisté: anarchie je omezujícím faktorem, ale nestudují tuto anarchickou strukturu → to činí až neorealisté R zdůrazňují ZP  NR zdůrazňují mezinárodní politiku NR až příliš kladou důraz na nezávislost domácích politických arén na mezinárodním prostředí, aniž by zohledňovali vnější faktory kritici považují NR za poražený po konci SV NR namítají: dojde k novému vyvažování + nastolení multipolarity

Použité zdroje Barša, Pavel, Císař, Ondřej Anarchie a řád ve světové politice. Praha: Portál. Burchill, Scott et al Theories of International Relations. Palgrave Macmillan; 4th edition. Drulák, Petr Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. Drulák, Petr Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu. Praha: Portál. Kratochvíl, Petr a Petr Drulák (eds.) Encyklopedie mezinárodních vztahů. Portál: Praha. Pšeja, Pavel (ed.) Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

TDMV I Liberalismus a liberálně-idealistická tradice v MV Mgr. et Mgr
TDMV I Liberalismus a liberálně-idealistická tradice v MV Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 3. přednáška

Liberalismus základní teoretický přístup k MV, často brán za outsidera = snílci (leitmotivem L je víra v pokrok) skládá se z většího počtu teoretických přístupů má nesourodý charakter, mnohdy rozdílné a protichůdné směry (individualistický liberalismus vs. sociální varianty liberalismu) součást první „debaty“ spíše prezentace vlastních názorů (idealistů a realistů) na základní témata a otázky Kořeny? Racionalismus Osvícenství Liberalismus Předchůdci? Stoici Církevní autoři středověku (sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský Immanuel Kant Adam Smith

Společní jmenovatelé liberalismu
maximální svoboda a rovnost lidských jedinců nutno ocenit talent, úsilí, nikoli sociální status preference kapitalismu trh může ocenit náš talent Smith („neviditelná ruka trhu“¨) význam procesu modernizace liberalismus je dítkem osvícenského nadšení, úspěchy moderní vědy pokrok lineární, kumulativní… šíření demokracie rozvoj mezinárodního obchodu mezinárodní spolupráce

Aktéři a povaha MV důraz na roli: Povaha MV
jednotlivců v ZP sociálních skupin v ZP Povaha MV postupné posilování kooperativní povahy MV víra v pokrok neexistuje ostrá hranice mezi domácí a mezinárodní politikou i v MP lze doufat v progres, právo atp.

Liberalismus jako termín
používají se i další termíny: idealismus, utopismus, pluralismus… Idealismus = první liberální teorie → součást první velké debaty ve 20. st. vzniká řada dalších L teorií termín liberalismu jako souhrnné označení se objevuje až v 80. letech 20. století termín idealismus není ustálen pejorativní nálepka pro všechny L směry neutrální označení L tradice idealismus = meziválečný liberalismus

Tři hlavní myšlenky liberalismu myšlenka první… AKTÉŘI
základní aktéři MV jsou jednotlivci a skupiny jednotlivců, sociální skupiny stát není jediný aktér MV existují i nestátní aktéři samozřejmě na mez. úrovni tyto aktéry zastupují státy ZP státu vyplývá z vnitřní/domácí politiky

Tři hlavní myšlenky liberalismu myšlenka druhá… KOOPERATIVNÍ POVAHA MP
MP získává více a více kooperativní povahu převažuje vyjednávání mezi státy nad donucením založeným na vojenské moci dochází k pokroku spočívajícím v míru, prosperity, svobody člověka transnacionální závislost a interdependence mezi aktéry

Tři hlavní myšlenky liberalismu myšlenka třetí… HIERARCHIE TÉMAT
neexistuje jasná hierarchie mez. polit. témat nejde jen o mocenské a bezpečnostní otázky ale také o blahobyt, mír, spravedlnost nepřevažuje high politics nad low politics neexistuje jasná hierarchie témat MV

L směry Obchodní L (commercial) Republikánský (republican) L
navazuje teorie komplexní vzájemné závislosti Republikánský (republican) L navazuje teorie demokratického míru Regulační L L po WW2 Institucionální (institutional) L funkcionalismus Neofunkcionalismus Neoliberalismus (neoliberalism) teorie komplexní vzájemné závislosti teorie demokratického míru

Obchodní liberalismus
zásadním faktorem = vzájemná závislost vznikající mezi státy zejména v ekonomické oblasti mezinárodní interakce nemusí mít pouze konfliktní charakter Adam Smith (1723–1790), David Ricardo (1772–1823) mezinárodní obchod nemusel nutně představovat hru s nulovým součtem (Ricardova teorie komparativních výhod) odstranění překážek volného obchodu Norman Angell, 1910 The Great Illusion „ekonomická příčina míru“ , argument „vzájemné závislosti“ zvyšující se obchodní výměna a prohlubující se hospodářské propojení mezi státy snižuje riziko propuknutí války mírový vztah mezi VB a Ruskem na počátku 20 st. vysoce interdependentní ekonomiky kritika ze strany Carra a Morgenthaua: „ekonomický liberalismus je ideologií hospodářsky silných států“ tradiční liberální teze: ztráty z narůstajícího mezinárodního obchodu, které by nastaly v případě války, snižují pravděpodobnost války válka je neracionální, obchod je efektivnější prostředek k nabytí prosperity T komplexní vzájemné závislosti Interdependence = vzájemná závislost Liberalismus – obchodní, republikánský, regulační, liberalismus po 2WW, institucionální liberalismus

Republikánský liberalismus
mezinárodní politika je v podstatné míře ovlivněna vnitropolitickým zřízením státu průkopníkem Imannuel Kant (1795, K věčnému míru) republikanismus = občané státu budou otálet s válkou, jiné systémy se poddaných neptají… idea mírové unie = bude narůstat počet liberálních států, nebudou spolu bojovat demokratizace uvnitř států bude mít pozitivní důsledky i vně hranic v podobě pacifikace vzájemných vztahů dle Josepha A. Schumpetera je válka produktem nereprezentativních elit imperialistické chování je příznačné pro absolutistické země kombinace kapitalismu a demokracie potlačuje tendence k vojenské expanzi příznivé efekty kapitalismu a mezinárodního obchodu nejvlivnější směr: teorie demokratického míru demokratické zřízení vede k mírovému uspořádání vztahů mezi státy Liberalismus – obchodní, republikánský, regulační, liberalismus po 2WW, institucionální liberalismus, institucionální liberalismus

Regulační liberalismus
předchozí směry věří v automatický vývoj determinovaný šířením demokracie, rozvojem kapitalismu a mez. obchodu regulační liberalismus nevěří v žádnou dějinnou nutnost je třeba aktivně usilovat o mezinárodní spolupráci a zároveň ji regulovat skrze mezinárodní instituce a normy v meziválečné době obohacuje republ. a obch. L o novou rovinu („regulátory“)= mezinárodní organizace a mezinárodní právo Woodrow Wilson = tradiční politika mocenské rovnováhy bude nahrazena systémem KB a vznikem nových nadnárodních regulačních mechanismů (SN) transparentnost, analogie s domácím uspořádáním WW2 vše zhatila Liberalismus – obchodní, republikánský, regulační, liberalismus po 2WW, institucionální liberalismus

Liberalismus po WW2 poválečná realistická kritika liberalismu je do značné míry oprávněná akceptace některých realistických premis pováleční liberálové jsou pragmatičtější, opatrnější (viz institucionální L stojící na pomezí L a R) institucionální L, teorie demokratického míru… Liberalismus – obchodní, republikánský, regulační, liberalismus po 2WW, institucionální liberalismus

Institucionální liberalismus a vlivy realismu
důraz na vliv mezinárodních institucí vychází z mezinárodního práva a koncepcí mezinárodních institucí mají potenciál držet pravidla hry v MV s R sdílí uznání významu státu a anarchičnost mezinárodního prostředí není podstatné, jaký by systém měl být, ale jaký skutečně je důležitý je empirický charakter, nikoli normativní přesto odmítá realismus, ale nesnaží se ho úplně popřít, spíše doplnit… Liberalismus – obchodní, republikánský, regulační, liberalismus po 2WW, institucionální liberalismus

Institucionální liberalismus
ekonomická spolupráce!… ale ochod automaticky neplodí mír ochod je jevem ambivalentním, vytváří příležitosti → jde o to, jak je využít, jsou zde i hrozby (obchodní války atp.) uznávají stát jako aktéra + další aktéři (MO, nadnárodní korporace…) vliv na EI funkcionalismus a neofunkcionalismus teorie vzájemné závislosti navazuje na IL (institucionální neoliberalismu)

Funkcionalismus teorie institucionálního liberalismu
státy mohou zajistit potřeby svého obyvatelstva pouze prostřednictvím vzájemné spolupráce a integrace ty se budou v důsledku rozvoje rozšiřovat do dalších oblastí a stanou se nezvratitelnými základní myšlenky se objevují v 40. letech, David Mitrany (1943 Fungující mírový systém) v politické sféře by mělo jít primárně o zvyšování prosperity kritika národního státu jako dominantní formy politické organizace → stát nedokáže zajistit posilování prosperity, státy mají tendenci vstupovat do mez. konfliktů nedostatky státu navrhuje F nahradit vznikem MO (ale jaká MO?) každá z MO by působila v omezeném oblasti mez. spolupráce, zaměřovala by se na omezené množství praktických problémů (doprava, komunikace atp.) o vzniku by neměli rozhodovat politici, ale odborníci jednotlivé organizace by vytvářely společnou síť vládnutí na globální úrovni

Funkcionalismus působení těchto praktických MO zvýší prosperitu = to povede k další poptávce po spolupráci rozšiřování spolupráce do dalších oblastí → ramification = větvení větvení povede díky provázanosti států ke snížení pravděpodobnosti válek význam F: napomohl zbavit teze o důležitosti ¨MI nálepky naivismu (způsobeno idealismem) F výrazně ovlivnil řadu následovných teorií Kritika, problémy: přeceňuje možnost potlačení politické dimenze MV problém předávání pravomocí ve prospěch MO přeceňují roli technokratických elit, jejich racionalitu + schopnost vést staví na problematickém předpokladu, že veškeré politické úsilí má být podřízeno zvyšování blahobytu spočívá primárně na normativním základě Ramification = spolupráce v jednom odvětví vyvolá spolupráci v dalších oblastech podobné Spill-over efektu (přelévání)

Neofunkcionalismus – vývoj
jedna z nejvlivnějších teorií evropské integrace autor Ernst B. Haas (1924–2003) The Uniting of Europe (1958), Beyond the Nation State (1964)… spolu s federalismem, funkcionalismem řazen mezi tzv. nadnárodní přístupy nadnárodní instituce jakožto hlavní hybatel integračního procesu někdy NF klasifikován jako třetí cesta mezi nadnárodním a mezivládním přístupem v 60. letech (v období druhé debaty = zlatá éra NF) se hlásí k behavioralismu snaží se budovat teorii tvorbou testovatelných hypotéz NF je empirickou teorií s ambicí vysvětlit vznik, průběh a výsledky evropské integrace a předvídat její postupné prohlubování (resp. rozšiřování do dalších sektorů) NF dlouho neměl konkurenta, byl chápán jako synonymum pojmu „teorie integrace“ v 70. l. vliv upadá, nicméně výrazný vliv na výzkum evropské integrace!

Neofunkcionalismus – ideje
kriticky navazuje na federalismus a funkcionalismus oproti federalismu upouští od plánů na okamžité vytvoření federace → je pro postupné prohlubování integrace, resp. postupné šíření ztotožňuje se s F argumentem, že v pozadí integračních snah vedoucích k odbourání mocenské politiky leží snaha o efektivitu a hosp. blahobyt střízlivěji se staví k F snaze o překonání politiky postupným nastolováním mezinárodní vlády racionálních technokratů politické elity národních států hrají důležitou roli v době iniciace integračního procesu, nejsou odsunuty → pozitivní vliv těchto evropeizovaných národních elit na integraci

Klíčové hypotézy NF o vzniku a vývoji EI
na počátku integrace stojí politické rozhodnutí o zahájení integrace v úzce vymezeném sektoru hospodářství sektor by měl spadat do tzv. nízké politiky (zahájení integrace není vnímáno jako polit. citlivé téma) musí se jednat o sektor, který je důležitý pro rozvoj ekonomiky integrace v určitém sektoru vyvolá tlak na rozšíření do dalších fčně souvisejících oblastí ekonomiky integrace bude postupně prorůstat i do sféry politické funkční tlak na rozšíření integrace do souvisejících sektorů se označuje jako spill-over effect! = přelévání k přelití dojde, když se ukáže, že naplnění původních cílů není možné bez rozšíření spolupráce nad rámec počátečního, úzce vymezeného sektoru Spill-over = spolupráce v jednom oboru vyvolá tlak na další sektor podobné ramification

Neofunckionalismus – role institucí
NF zavádí vlastní definici integrace a rozpracovává roli institucí NF je pluralitní teorií = nepovažuje stát za unitárního aktéra mezi politické aktéry řadí nejen politické elity, ale i reprezentanty zájmových skupin, podnikatelů… nutnost vzniku nového aktéra = centrální instituce ke koordinaci integračního procesu, reprezentace společných zájmů → vznikají nadnárodní instituce ty mají specifický mandát, žijí vlastním životem, národní státy nikdy nekontrolují směr, rozsah a dynamiku EI úkoly a cíle musí mít expanzivní charakter = to vede k přelévání

Kritika neofunkcionalismu
neschopnost vysvětlit období stagnace a krize EI (60. a 70. l.) v reakci na to NF doplňuje koncept spill-over o: koncept spill-back (odlévání) = zužování záběru integrace/oslabování pravomocí centrálních institucí spill-around (rozlévání) = rozšíření záběru integrace bez posunu v pravomocích centrálních institucí → nepříliš úspěšná reakce na kritiku… neofunkcionalisté přecenili úlohu vnitřních vazeb a jejich integračního působení podcenili význam a vliv zájmů zúčastněných zemí přesto nesmírně vlivná teorie, její dědictví přežívá v neofederalismu, v institucionalismu…

Neoliberalismus termín mající dva významy:
1) politická ideologie důsledné liberalizace ekonomiky a minimální regulace ze strany státu od 80. let v USA, VB, pak globálně… „washingtonský konsensus“ 2) jeden z nejdůležitějších směrů současné liberální teorie (Robert Keohane, Duncan Sindal a Artur Stein) vzniká v průběhu 80. let jako snaha o syntézu neorealistického přístupu s některými idejemi liberalismu „washingtonský konsensus“ – podmínky pro ekonomiku státu v krizi ze strany ostatních států nebo MMF (uvolnění obchodu, snížení státních výdajů, apod.)

Neoliberalismus Co sdílí s neorealismem? Co sdílí s liberalismem?
anarchický charakter MV klíčovým aktérem je racionálně jednající stát rozložení moci v mezinárodním systému (!) tato distribuce moci určuje, zda mezi státy vzniká harmonie, konflikt nebo spolupráce Co sdílí s liberalismem? narůstání spolupráce mezi státy ani neorealistické podmínky anarchie nevylučují dlouhodobou spolupráci mezi státy

Neoliberalismus těžiště neoliberalismu spočívá v teoretickém rozboru tzv. problémů kolektivního jednání = typický jev mezinárodní politiky k modelování těchto situací využívají teorie her dva hlavní typy problémů kolektivního jednání: koordinační a kolaborativní koordinační problém vzniká, pokud existuje několik efektivních strategií vzájemně výhodné spolupráce a aktéři se nemohou shodnout na zvolené stejné strategii kolaborativní problém nastane, pokud mají aktéři silný důvod porušit dohodu o spolupráci NL se domnívají, že státy mohou tyto problémy kolektivního jednání překonávat a spolupracovat jedna z cest je vznik mezinárodních institucí (!) u koord. problémů MI umožňují kooperaci tím, že usměrňují očekávání aktérů a napomáhají nalézt efektivní strategii při kolaborativních problémech MI definují přípustné typy jednání a dohlížejí na jejich dodržování

Neoliberalismus: dvě hlavní teorie
situační strukturalismus analyzuje mez. pol. prostřednictvím koordinačních a kolaborativních problémů neoliberální institucionalismus zdůrazňuje zejména kolaborativní problémy

Neoliberalismus: klady a slabiny
propojuje tradiční liberální myšlenky se systémovou hladinou analýzy NL se tak může poměřovat s ostatními soudobými směry (NR, marx., konstrukt.) Slabiny na mezinárodní dění má vliv velké množství faktorů Jak vymezit podmínky, za kterých dojde k určitému typu mezinárodněpolitického dění? tezi o kolektivním jednání bere jako fakt a typický rys mezinárodní politiky nicméně minimálně stejně významný typ mezinárodního dění mohou představovat harmonické nebo konfliktní zájmy států

Neoliberální institucionalismus
Keohanův a Nyův institucionalismus se posunul směrem k neorealismu → vzniká neoliberální institucionalismus → teorie komplexní vzájemné závislosti někteří autoři se domnívají, že dochází mezi oběma směry (NR a NL) k syntéze = tzv. neo-neo syntéze je možné, že tímto končí velká debata mezi I a R

Teorie komplexní vzájemné závislosti
Robert Keohane, Joseph Nye (Power and Interdependence: World Politics in Transition, 1977) popsali transnacionální (jiní aktéři než státy, např. MO, korporace, vztahy mezi firmami) a transvládní (složky vládních aparátů, např. jednání rady ministrů financí = státy jsou komplikované konglomeráty) vztahy řada aktérů sleduje i jiné vzorce než jen soupeření V x Z ekonomické, sociální a technické transakce fenomén vzájemné závislosti souvisí s mezinárodními režimy mezinárodní režimy tlumí účinky anarchičnosti MV mezinárodní režimy = širší než MO, formální i neformální struktury příkladem je mezinárodní obchodní režim, který nemá žádná formalizovaná pravidla (GATT) – snižují transakční náklady, snížení nejistoty zúčastněných států

Teorie komplexní vzájemné závislosti
souladu s R uznává význam státu a vojenské moci navazuje na myšlenku tradičního obchodního liberalismu vzájemná závislost = napříč hranicemi probíhají intenzivní transakce (toky peněz, zboží, osob, informací), které přinášejí i určité náklady interakce tedy zahrnují výnosy i náklady při výrazném nárůstu vzájemné závislosti může dojít ke vzniku komplexní vzájemné závislosti, tento stav má tři rysy: společnosti existující uvnitř států jsou propojeny četnými interakcemi vojenská bezpečnost není prioritou ZP použití ozbrojené síly není hlavním způsobem řešení konfliktů KVZ je spíše modelem než popisem reality konce 70. let Realističtí kritici: vzájemná závislost má zejména asymetrický charakter = proto lze vzájemnou závislost vidět spíše jako zdroj konfliktu než spolupráce vztahy mezi státy dosahovaly výrazné vzájemné závislosti již před světovými válkami vzájemná závislost není zárukou mírových vztahů Interdependence = vzájemná závislost

Další NL přístupy jedním z důsledků interdependence (ekon.) je podle institucionalistů pokles teritoriální expanze států na Angella navazuje Richard Rosecrance The Rise of the Trading State (1986) tradiční válečnický stát je nahrazen obchodním státem náklady na válku stoupají a prospěch z ní plynoucí je čím dál tím více sporný, nejistý obchod přináší reálné zisky = příklad Japonska → dříve teritoriálně expanzivní stát, po WW2 obchodní velmocí

Teorie demokratického míru
oživení tradice republikánského liberalismu na konci 20. století Michael Doyle a Francis Fukuyama reformulace Kantových úvah o pozitivním efektu liberálně-demokratických principů premisa → souvislost mezi mírem a demokratickým uspořádáním tvrdí, že se Kantovy teorie začínají naplňovat Doyle liberální resp. demokratické státy mezi sebou neválčí; ve válce se staví na stranu liberálních států (vzn. pevné aliance) → vzniká fiktivní „mírová unie“, trvá již od 18. století

Teorie demokratického míru
Fukuayma dokladem teorie dem. míru je zhroucení režimů 80./90. let vítězství Západu = vítězství lib-dem principů naprostá absence legitimity komunistických režimů = význam vnitřní legitimity režimů, domácí politika je důležitou proměnnou „konec dějin“ = konec ideologických dějin, vítězství lib-dem principů, není kam jít dál… to ale platí jen pro posthistorický svět, ostatní část světa tzv. historický svět se nachází v historické etapě vývoje, platí mocenská politika ve vztazích mezi liberálními a neliberálními státy stále platí spíše realistická logika MV hlavní kritika tohoto směru? šíření demokracie vyspělými zeměmi (pro Fukuyamu je vývoz demokracie nejen v zájmu posthistorického světa, ale je to univerzální všelidský zájem = lib-dem země se pak ale chovají expanzionisticky, tedy úplně stejně jako jejich neliberální protějšky) evropský kolonialismus, americký intervencionismus (lib-dem země jsou také výbojné…)

Kritika L L se nevyhýbá častá kritika
politické motivy a konflikty mohou/mají v MV ustupovat spolupráci výhodné pro všechny aktéry a jejich depolitizované snaze o „správu věcí“ příliš vyvozuje ze současného vývoje MV několik desetiletí integrace ještě nemusí znamenat automatickou platnost tvrzení o nárůstu kooperativní povahy MP nemohoucnost některých MO, přetrvávající bezpečnostní hrozby… ALE dnes je tu „sofistikovanější L“ = daleko „realističtější“ ve svých tezích L je optimistickou tradicí, není však neměnnou tradicí = mnoho námitek R a M inkorporoval L podporují expanzi kapitalismu, volnotržní principy, šíření demokracie, věří v mez. spolupráci… = ale nic z toho nečiní absolutně a nevěří slepě!

Použité zdroje Barša, Pavel, Císař, Ondřej Anarchie a řád ve světové politice. Praha: Portál. Burchill, Scott et al Theories of International Relations. Palgrave Macmillan; 4th edition. Drulák, Petr Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. Drulák, Petr Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu. Praha: Portál. Kratochvíl, Petr a Petr Drulák (eds.) Encyklopedie mezinárodních vztahů. Portál: Praha. Pšeja, Pavel (ed.) Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

TDMV I Marxismus, neomarxismus a postmarxismus Mgr. et Mgr
TDMV I Marxismus, neomarxismus a postmarxismus Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 4. přednáška

Marxismus východiskem pro řadu přístupů reflektujících MV
často má negativní konotace, zprofanovaný pojem v MV má ale co nabídnout! v MV netvoří ucelenou školu, různě MV prostupuje Co je to marxismus? Ekonomická, politická a společenská teorie a praxe vycházející z děl Marxových a Engelsových, která usiluje o revoluční nahrazení kapitalistického systém beztřídní společností. &

Základní charakteristiky marxismu
Hegelova filozofie dějin Hegelova dialektika → nahlížení vývoje jako stálého konfliktu tezí a antitezí, které ústí v syntezi vývoj se posouvá o krok dále, princip věčného konfliktu základní vlastností společenského řádu je dle Marxe konflikt různých společenských tříd: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů. — Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé skončil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd.“ (Komunistický manifest) historický materialismus (Feurbachův materialismus = pak ovšem filosofy kritizuje: „Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“ ) „Ekonomická základna určuje ideologickou nadstavbu.“ revoluční kritika soudobého systému třídní boj = vzn. beztřídní společnosti

Historický materialismus
základem je myšlení Karla Marxe = materialistická koncepce dějin všechny politické jsou podmíněny ekonomickými faktory vycházejícími z charakteru výrobních vztahů třídní konflikt mezi vládnoucími a ovládanými Západ prošel stádii: prvobytně pospolná společnost – otrokářská spol. – feudální spol. – kapitalismus → ten bude nahrazen socialismem na globální úrovni jednotlivá stádia oddělují politické revoluce tato koncepce dějinného vývoje = historický materialismus

Kapitalismus a třídní boj
moderní mezinárodní systém je dle Marxe charakterizován kapitalistickým uspořádáním výrobních vztahů expanzivní dynamika kapitalismu šíření určité ekonomické formy vykořisťovatelských vztahů do dalších částí světa = imperialismus v praxi rozhoduje ten, kdo vlastní výrobní prostředky majitelé výrobních prostředků mohou vykořisťovat ovládané masy = třídní antagonismus obě třídy se stávají obětí vzájemného odcizování nástup kapitalismu znamenal klíčový předěl jednotlivec obětí tržních sil, bohatne jen část obyvatel své místo ztrácí teritoriálně omezený nacionalismu, dochází k vyhrocení „globálního“ konfliktu mezi vykořisťující buržoazií a vykořisťovaným proletariátem Marx se soustředí na preskripci proletářské revoluce = ukončí odcizení a vykořisťování dělníků a povede k socialismu

Marx, Engels nejvýznamnější díla
Komunistický manifest (1848) „Přízrak obchází Evropou, přízrak komunismu.“ „Buržoazie zničila všechny vazby mezi lidmi krom nahého sobeckého zájmu a nemilosrdných finančních plateb. Utopila nejkrásnější extáze náboženského cítění, rytířského nadšení… v ledových vodách sobeckých kalkulací… Proměnila lékaře, právníka, kněze, básníka i vědce v placeného zaměstnance.“ „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Kapitál: kritika politické ekonomie (1867) 3 díly, jen jeden vyšel za Marxova života vycházeli z klasické teorie hodnoty a teorie přebytku úloha ekonomických vztahů = tzv. ekonomická základna společnosti nad kterou je tzv. společenská nadstavba (právní a politický systém) neshoda mezi ekonomickými vztahy a výrobními silami vede k nezbytnosti revoluce → zajistí obnovení souladu výrobních sil a ekonomických vztahů

Rozměry marxismu dva důležité rozměry marxismu
normativní (morální) lidské bytosti jsou tvůrci historie za podmínek, které si nevybraly, ale mohou se snažit o dosažení alespoň určité míry rovnosti mezinárodní souvisí s mezinárodní dělbou práce není vázán na národní stát, je vázán na fenomén globálního kapitalismu marxismus se nedařilo naplňovat, proto byl mnohokrát modifikován proletariát nedisponuje potřebným potenciálem stát si zachovává na „dějinných silách“ určitou autonomii základy zůstaly stejné: ekonomická základna, právní, politická a ideologická nadstavba primárními aktéry MV zůstaly třída a výroba postupně sílila i morální dimenze = odkazovala na potřebu demokratizace výrobního procesu (později základem kritické teorie)

Mezinárodní systém dle marxistů
marxisté nevidí mezinárodní systém jako anarchický jeho struktura je dána na základě třídních odlišností je hierarchický R a L vidí MV jako horizontální strukturu vztahů mezi státy či národy marxisté se soustředí na vertikální perspektivu vztahů mezi třídami pro jednotlivce není určující příslušnost k nějaké teritoriální entitě či národu, ale k třídě! → ta je nadnárodní, nemá hranice socialistická revoluce (vedená mezinárodním proletariátem) by tak svým charakterem mohla překonat i systém národních států a vytvořit mezinárodní beztřídní společnost

Kritika marxismu nejzásadnější kritiku M přinesli realisté a neorealisté podle NR se marxisté dopouštějí ekonomického redukcionismu z analýzy kapitalismu se snaží dovozovat vysvětlení politických procesů podcenění síly a dynamiky nacionalismu podle R kritiků se v WW1 ukázalo, že proletariát má blíže k národní buržoazii, než k příslušníkům stejné třídy jiných národů

Marxův marxismus na M je nutno nahlížet jako na normativní teorii
neprovádějí pouze kritiku soudobého uspořádání → ale nabízí i řešení kapitalismus je díky vnitřním rozporům a konfliktnímu potenciálu dlouhodobě neudržitelný → musí dojít k přeměně ve spravedlivější společenský řád → beztřídní socialistická společnost společné vlastnictví překonání třídní hierarchie přechod bude uskutečněn socialistickou revolucí, hybatelem bude proletariát svět se zbaví konfliktů

Marxismus-leninismus
některé M myšlenky byly využity při budování totalitních ideologií marxismu-leninismu maoismu M-L hlavní ideologie SSSR + evropské komunistické společnosti Lenin věřil, že k socialistické společnosti může dojít i v neindustriální a nekapitalistické společnosti carského Ruska hlavním nástrojem proměny se měla stát komunistická strana = revoluční předvoj komunistická strana zaujala klíčovou institucionální pozici v rámci bolševického systému (tzv. demokratického centralismu) SSSR měl sloužit jako vzor pro další revoluční společnosti

Teorie imperialismu největší změny prodělal M po WW1
v průběhu války se dělnická třída nespojila, dala se na stranu států John Hobson Imperialismus (1902) kapitalismus dělí společnost na dvě třídy: kapitalisty x proletáře koloniální expansionismus povede k mezi-imperialistickému soupeření monopolistických bloků, což bude pravděpodobným zdrojem konfliktu nejznámější a nejvlivnější interpretací marxismu se stala Leninova teorie imperialismu jako nejvyššího stádia kapitalismu imperialismus = poslední stádium kapitalismu válka jako zoufalá snaha kapitalistických států (trustů, bank, kartelů) získat nová odbytiště pro svůj kapitál (ve svých zemích byl nadbytečný) teorie imperialismu byla především kritikou liberální představy, že globální rozšíření trhu vede k míru mezi státy Lenin kritizován pro svůj ekonomický redukcionismus pro slabou oporu v realitě

Marxismus po WW1 Lev Davidovič Trocký (Trockij)
Marxismus obohatil o „zákon nerovného a kombinovaného vývoje“ vysvětluje, proč se některé (zejména nezápadní) společnosti rozvíjejí jinak a pomaleji důvodem byla státem řízená selektivní industrializace, což neumožnilo vznik silné buržoazie a zakořenění liberalismu to vedlo ke vzniku proletariátu → ale tento proletariát se příliš lišil od západního a nedokázal se s ním sjednotit teorie permanentní revoluce předpoklad nerovnoměrného a kombinovaného vývoje Rusko může být postaveno před buržoazní revoluci bez revoluční buržoazie

Antonio Gramsci italský předválečný marxista
pokoušel se analyzovat příčny nenaplnění marxistických předpokladů o vypuknutí socialistických revolucí v kapitalistických státech přetrvávání kapitalistických společností není dle G výsledkem násilné kontroly výrobních procesů, ale důsledkem kulturní hegemonie buržoazních hodnot před socialistickou revolucí musí přijít prosazení kultury proletariátu důraz na nemateriální síly, jež ovládají společnost učení moderních gramsciánů (neogramsciáni) spadá do oblasti MPE zaměřují se na odkrývání neoliberální globální hegemonie

Maoismus nekonzistentní a proměnlivý soubor myšlenek čínského komunistického lídra Mao Ce-tunga v první fázi specifickým rysem rolnická otázka radikální kulturní revoluce z konce 50. let maoistická Čína se na mezinárodní úrovni postavila do čela hnutí hájícího zájmy třetího světa Čína se tak pokoušela narušovat sovětskou hegemonii ve vedení komunistického světa

Další teorie… na Trockého navázali teoretici závislosti, teoretici zkoumající různé tempo vývoje v různých částech světa základní argument svět je rozdělen na vzájemně závislá centra (jádra) a periferie dominantní třídy uzavírají „pakty“ se svými protějšky na periferii a tak brzdí jejich celkový rozvoj řešením je odloučení periferií od jádrových oblastí a jejich autonomní industrializace, samostatný rozvoj to může znamenat i rezignaci na celosvětovou revoluci, na dělnický internacionalismus díky teoretikům závislosti byl marxismus modifikován v myšlenkový proud z Marxe zachoval jen některé prvky a obohatil jej o morálku a kulturu třetího světa

Marxismus a obor MV teorie MV a M vedle sebe dlouho koexistovaly, aniž by se více obohacovaly Proč? M se mezi-národními vztahy vlastně ani nezabýval v jeho centru je šíření kapitalismu, celosvětový boj antagonistických tříd při formování debat stál M většinou stranou ostatně sám SSSR po svém vzniku akceptoval realistický pohled na MP v 60. l. a 70. l. změna dekolonizace snaha začlenit mezinárodní politickou ekonomii do oboru MV změna pokračuje i v 80. letech na konci 80. let pád komunistických režimů, roste význam globální ekonomiky v 80. letech narůstají trendy bojující proti neorealistickému mainstreamu do těchto událostí se M může zapojit

Neomarxismus rozvoj zejména v 80. l.
neomarxismus v MV patří mezi kritické teorie klasičtí marxisté zkoumali nástup a rozvoj kapitalismu neomarxisté zkoumají zejména nerovnosti a charakter transformace globální kapitalistické hegemonie neomarxisté se snaží zmírnit ekonomický redukcionismus M hlavním tématem NM = problém nerovnosti a nerovného vývoje podle neomarxistů státy prosazují agendu a jednají nezávisle na svých domácích třídních silách NM v tomto reflektoval kritiku realismu = který tvrdil, že marxisté přecenili význam společenských tříd NM teoretické přístupy teorie závislosti (závislost periferie na jádru) teorie světového systému (Immanuel Wallertstein: prostorová analýza kapitalistické světoekonomiky P-SP-J)

Robert W. Cox (nar. 1926) Cox vzájemně zkombinoval prvky marxismu a „tradiční“ teorie MV (= neogramsciánský přístup) akceptuje parametry historického materialismu, nicméně práci není ovlivněna marx. redukcí inspiruje se dílem Gramsciho ve 20. a 30. l. rozpracoval koncept hegemonie hegemonní povaha světového řádu Jak síly globálního kapitalismu udržují nerovnosti mezi různými částmi světa? Cox podrobněji rozebírá vznik a vývoj hegemonního světového řádu + hledá možnosti transformace soustředí se na nástroje potenciální spolupráce mezi jádry a periferiemi a na vliv MI odlišuje mezi: teoriemi zaměřenými na řešení problémů (potvrzuje stávající řád, řeší jeho parciální problémy) teoriemi kritickými (táží se po fundamentech uspořádání, chtějí je pochopit a změnit) M patří do druhé skupiny

Odkaz marxismu v MV Mezinárodní politická ekonomie
otevřeně není hodnotově neutrální v rámci MPE řada proudů, které různě čerpají z M Strukturalismus Teorie závislosti Teorie světového systému všechny přístupy vycházejí kromě marxismu i z analýzy centra a periferie nerovná směna mezi ekonomicky slabými a silnými zeměmi proti představě komparativních výhod (Ricardo) rozvoj obchodu nevede k vyrovnávání nerovností → ba naopak rozvoj zemí třetího světa mají vystoupit ze západního systému a jít cestou socialismu (kubánská reviluce, LAm guerilly)

To strukturalismu a To závislosti
strukturalisté a teoretici závislosti se primárně soustředí na zlepšení pozice periferních oblastí globálního kapitalismu světová kapitalistická ekonomika směřuje k růstu nerovností mezi rozvinutými a rozvojovými ekonomikami pilířem strukturalismu je model ISI → strategie náhrady importu vlastní industrializací rychle industrializovat méně rozvinuté země z vlastních zdrojů, uzavřít národní ekonomiky zhoubnému světovému kapitalismu (za pomoci cel, kvót) nerealizovatelné Teorie závislosti byla formulována v reakci na neúspěch strukturalismu opět kombinace M a ekonomického nacionalismu = ovšem radikálnější interpretace odmítají model ISI vede ke špatné distribuci příjmů, omezené poptávce, bohatnutí polofeudálních elit, příp. multinárodních korporací jako řešení nabízí socialistickou a nacionalistickou revoluci, která má vést ke svržení feudálních či buržoazních elit méně rozvinutých zemí → napomáhají udržovat podvyvinutost vlastních zemí neuspěla neverifikovatelné resp. nefalzifikovatelné teorie – jediná nezávislá proměnná (fungování mezinárodní ekonomiky) byla využita k vysvětlení tří různých fenoménů (podvyvinutost, marginalizace a závislého vývoje) přeceňovala schopnost vyspělých zemí úmyslně vykořisťovat méně rozvinuté země

Teorie závislosti vesměs marxisticky orientovaný přístup v rámci MPE
kritika na teorii difuzionismu (šíření demokracie a tržní ekonomiky nastartovává modernizaci i v rozvojových oblastech) ekonomové z LAM, 2. pol. 20. st. Raúl Prebisch, F.H. Cardoso, Enzo Faletto, Gunder Frank negativní rysy ekonomické závislosti LAm zemí na vyspělých státech analýza nerovnosti, periferie – centrum/jádro přímá kritika teorie modernizace Prebisch: bohatství rozvojových států klesá s rozvojem bohatství států rozvinutých šíření volného trhu nepřineslo úspěchy v boji s chudobou a zaostalostí periferie mnoho teoretiků TZ odmítá tradiční marxistické teze o nadnárodní beztřídní společnosti řešení vidí v razantních intervencích, podpoře domácí výroby, omezení dovozu a zahr. inv., znárodnění kritika kritizováni od liberálů → poukazují na pozitivní příklady modernizovaných NIZ JV Asie, Indie… aplikovatelnost TZ mimo region Latinské Ameriky

Teorie moderního světového systému (teorie světosystémů)
usiluje o deskripci a analýzu globálního kapitalismu jako celku vč. všech vzájemných vazeb mezi periferiemi a centry oproti předchozím dvěma teoriím je více komplexní bývá řazena mezi tři základní současné teorie MPE Teorie světosystémů Teorie duální ekonomiky Teorie hegemonní stability nejznámějším proponentem Immanuel Wallerstein

Teorie moderního světového systému
Moderní světový systém = jednotka s jednotnou dělbou práce s různými kulturními systémy struktura světového systému je definována jednotnou dělbou práce, která vede k regionální specializaci a k rozlišení jádra, semiperiferie a periferie bohatství se přenáší ze závislé periferie do imperialistického jádra z M přebírá primární proměnnou = třídní boj v kontextu globálního kapitalismu důraz na vliv sociálních a ekonomických sil, které udržují rozdělení na jádro x periferie

Immanuel Wallerstein Wallerstein na základě způsobu distribuce zdrojů odlišil dva základní druhy světových systémů světové říše světové ekonomiky světová impéria disponovala centralizovaným politickým systémem, který se podílel na transferu zdrojů z periferie do jádra se vyznačují existencí trhu a větším počtem mocenských center (národních států), které distribuci zdrojů ovlivňují jen v omezené míře moderní světový systém nahradil světová impéria od 16. st. od té doby se de facto strukturálně ani fčně nezměnil už 500 let je kapitalistický

Prostorová dimenze jádro, semiperiferie, periferie
moderní světový systém má dvě základní dimenze prostorovou a časovou prostor se člení na: jádro, semiperiferii, periferii mocenská centra demokratická, silná centrální vláda, vyspělá ekonomika, jejíž rozvoj je zajištěn vykořisťováním semiperiferie a periferie, silná teriární sféra, export hi-tech výrobků, technologií, dovoz surovin, zemědělské produkty v periferiích vesměs nedemokratické režimy, neprodukuje výrobky s vyšší přidanou hodnotou, nedisponuje sekundárním ani tericárním sektorem semiperiferie má některé vlastnosti jádra, jiné vlastnosti periferie většinou se jedná o se jedná o autoritiativní režimy, terciární sektor není příliš rozvinutý, země jsou kromě importu schopné i vyvážet (jednodušší průmyslové výrobky)

Časová dimenze časová dimenze světového systému je definována 4 procesy cyklické rytmy relativně pravidelné střídání ekonomických vzestupů a poklesů autor tyto cykly operacionalizuje za pomoci tzv. Kondratěvových cyklů, které popisují změny odehrávající se v horizontu 40 až 60 let dlouhodobé trendy protiklady krize

Přínosy a slabiny Wallersteinovy teorie
teorie počítá i s jinými aktéry než jsou národní státy, důraz kladen zejména na společenské třídy funkční rozlišení států dle toho, kde se stát nachází → J, P či SP = zásadní přínos ke studiu MV slabiny Wall. teorie samotný cíl: objevit zákonitost skrytou a popsat ji – on tak činí se skrytým předpokladem výsledku: od jádra až k periferii existuje fční a de facto nezměnitelný vztah vykořisťovatel vs. vykořisťovaný v tomto počítá s marxistickými „zákony historie“ kapitalismu definuje (redukuje) pouze na směnu pro zisk ignoruje možnost skutečné proměny moderního světového systému a tím i možné změny alternativního vývoje (determinismus)

Hodnocení Morální dimenze – frankfurtská škola
Mezinárodní dimenze – MPE M se nestal mainstreamovým přístupem to se asi nezmění: nabídl sice jinou metodologii, resp. jiné jednotky analýzy obohacuje o snahu pochopit sociální vztahy, ale ve svých základech zůstal deterministický, ekonomistický v základech pro vysvětlení chodu MV ne zcela použitelný

Postmarxismus Charlese Tillyho
moderní sytém suverénních států = výsledek interakce logiky kapitalistické akumulace s logikou války historický materialismus de facto kombinuje s hobessovským realismem zohlednění realistické perspektivy ale Tillyho nepřibližuje americkému neorealismu NR nestudují vznik, vnitřní a vnější sociální strukturu států, berou stát jako již existující monopol násilí na daném území Tilly studuje historické a sociální podmínky vzniku a povahy moderního státu a stému států Tilly se soustředí na to, jak šel proces monopolizace násilí ruku v ruce s teritorializací státu pacifikace daného území byla spjata s budováníms tálých armád, budování byrokracie (daně, kontrola obyvatelstva) proměny ve způsobu válčení si vyžadovaly stále více financí a administrativně-donucovacích prostředků (byrokracie)

Postmarxismus Charlese Tillyho
získávání prostředků na donucování je dle Tillyho stejně absurdní jako logika kapitálu (rozmnožuje se proto, aby se rozmnožoval) ochrana obyvatelstva státem, za níž obyvatelé platí poslušností i daněmi se od mafiánského výpalného jen stupněm formalizace a legitimity funkcí státu není jen rozvoj kapitalismu, ale také používání násilí Tilly nakládá s marxismem velmi volně M důraz na organizaci výroby a rozdělování materiálního bohatství kombinuje s realistickým důrazem na organizaci násilí a donucování vztahy vykořisťování obohacuje o vztahy ovládání opouští revoluční projekt zrušení stávajících pořádků vypracovává genealogii mezinárodního systému

Použité zdroje Barša, Pavel, Císař, Ondřej Anarchie a řád ve světové politice. Praha: Portál. Burchill, Scott et al Theories of International Relations. Palgrave Macmillan; 4th edition. Drulák, Petr Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. Kratochvíl, Petr a Petr Drulák (eds.) Encyklopedie mezinárodních vztahů. Portál: Praha. Pšeja, Pavel (ed.) Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

Sociální konstruktivismus
TDMV II Sociální konstruktivismus Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 6. přednáška

Čtvrtá debata (pamatujete?)
na přelomu 80. a 90. let vzniká skupina nových teorií  postmodernizmus, feminismus, normativní teorie, kritická teorie… Robert Keohane je nazval reflektivistickými teoriemi na pomezí obou skupin stojí tzv. konstruktivistický přístup kombinuje racionalistické a reflektivistické pozice Alexander Wendt někteří odborníci tvrdí, že se nejedná o kompromisní přístup na pomezí, ale tvoří zvláštní a svébytný přístup samostatná disciplína, která nabízí vlastní specifické postupy výzkumu

Postpozitivismus Vznik a vývoj konstruktivismu (Ko)
Ko patří k volnému sdružení postpozitivistických směrů ve společenských vědách nejméně od let století atakují pozitivismus pozitivismus stojí na čtyřech předpokladech: I) existuje objektivně poznatelná pravda; II) prostředníkem jejího poznání je rozum; III) nástrojem poznání je empirie; IV) mezi pozorovatelem (subjektem) a pozorovaným (objektem) existuje neprostupná hranice postpozitivistické směry pak toto v různé míře popírají

Vznik a vývoj konstruktivismu (Ko)
od 80. let proniká postpozitivismus do teorií mezinárodních vztahů a do bezpečnostních studií od konstruktivismu by se nemělo očekávat – jak varuje James Der Derian –, že bude splňovat „striktně vědecké, prediktivní nebo preskriptivní standardy“ velkých teorií instituce, podmínky a praktické postupy mezinárodních vztahů (jako je stát, anarchie, rovnováha moci, bezpečnost, ohrožení, válka atp.) nejsou předem dány, neexistují objektivně, jsou nesamozřejmé jsou konstruovány dialekticky, v interakci materiálního a ideového světa, v diskurzu mezi dvěma či více subjekty v dialogu mezi vnitřním a vnějším, mezi řádem a anarchií, mezi státem a systémem států, mezi aktérem a jeho protějškem či nepřítelem konstruktivismus v MV se negativně vymezuje vůči tradičním pozitivistickým přístupům, zejména vůči neorealismu (Kenneth Waltz)

Historický vývoj konstruktivismu
důležitý impulz ovlivňující pozdější rozmach konstruktivismu přišel od tzv. radikálních konstruktivistů na konci 70. let v souvislosti s Foucaultovými a Derridovými pracemi do teorií MV proniká v 80. letech (ovlivněn 3. debatou) význam sociálního Ko je možné sledovat nejen v teorii mezinárodních vztahů, ale i ve výzkumu evropských integračních procesů zejména ve spojitosti s ukončením studené války předchozí převládající teorie NR a NL nebyly schopny věrohodně vysvětlit důvody ukončení studené války otevřel se prostor k diskusi o existenční povaze mezinárodních vztahů (ontologii) a o způsobu poznávání mezinárodních vztahů (epistemologii)

Konstruktivismus – podstata, ideje
v 90. letech hlavním vyzyvatelem neorealismu, neoliberalimu a neomarxismu Ko kritizoval 3 paradigmata paradigmata tvrdila že aktéři mezinárodní politiky mají objektivně definovatelné materiální zájmy (ekonomické výhody dle L a M, bezpečnost či moc dle R) jejich naplňování (zájmů) sledují na bázi racionality zájmy, identita a racionalita předchází sociální interakci a komunikaci ALE! podle Ko jsou zájmy teprve vytvářeny na základě interakcí a komunikací 1. interakce + komunikace → 2. zájmy, identita analýzy nemateriálních aspektů mezinárodních vztahů kultura, národní identita či mezinárodní normy ideje vytvářejí realitu ideje (diskurzy, interpretace) nejsou pouhými nástroji sledování zájmů aktérů ale jsou základními stavebními prvky definice jejich identity, z níž teprve plynou zájmy a způsob jejich sledování

Vlivy na formování Ko/Tři obraty Ko
tři vlivy na formování Ko konstruktivistická sociologie poststrukturalistická filozofie (Michela Foucalta, Jacquese Derridy) filozofie přirozeného jazyka a řečového jednání (ve stopách Ludwig Wittgensteina)

Konstruktivismus – vznik, teze
Ko patří k poměrně mladým, nicméně dynamicky se rozvíjejícím teoretickým přístupům MV podstata Ko = přesvědčení, že sociálně-politický svět (mezinárodní realita) je konstruován lidskou interakcí jedná se o sociální konstrukci vytvářenou a udržovanou prostřednictvím rozpravy a praxe aktérů mezinárodních vztahů Ko se zabývá především vztahem mezi aktérem a strukturou oba považuje za rovnocenné složky, které jsou v neustálé spojitosti a navzájem se ovlivňují klade mimořádný důraz na vliv idejí, identit, zájmů, chování, socializace… jakým způsobem aktéři (lidské činnosti) ovlivňují strukturu (materiální realitu)

Hlavní teze subjektivní a intersubjektivní přesvědčení aktérů-států (vč. jejich NZ, identit a specifických kultur), existující normy a vliv (mezinár. i vnitrostát.) struktur = důležité příčiny v procesu utváření a přijímání politických rozhodnutí a toto policy decision-making se děje v určitém prostředí političtí aktéři při přijímání rozhodnutí nevycházejí vždy z individuálního užitku nebo materiálního zisku ale řídí se sociálně definovanými pravidly a normami, i když to není vždy v jejich vlastním zájmu Stefano Guzzini: „je potřeba zabývat se (1) existencí sociální konstrukce poznání a (2) konstrukcí sociální reality“ = jejich symbióza tvoří společný základ konstruktivismu

Hlavní teze Ko je způsob, jakým se aktivní lidskou činností vytváří nebo je vytvářen materiální svět přičemž každá „interakce závisí na dynamické normativní a epistemologické interpretaci materiálního světa“ objekty našeho poznání jsou závislé na našich interpretacích a jazyku ex. dva základní obsahy filozofické roviny sociálního konstruktivismu konstruktivistický realismus aktér (agent) má pouze epistemologický vliv, tj. znalost je konstruktivní ve své podstatě, zatímco existence světa nezávisí na existenci aktéra konstruktivní idealismus aktér má jak epistemologický, tak ontologický vliv na známý svět základní nástroje sociálního konstruktivismu (sociální ontologie a epistemologie) mohou hledat odpovědi na nejrůznější otázky, které většinou není možné vysvětlit např. racionalistickými metodami výzkumu zejména intersubjektivní významy, normy, pravidla, zavedené praktiky, diskurz, konstitutivní nebo deliberativní procesy a komunikaci

Kořeny konstruktivismu
Ko by nebyl možný bez rozmachu sociologického výzkumu, jenž výrazným způsobem ovlivnil teorii mezinárodních vztahů důležité výzkumy Karla Deutsche a Ernsta Haase z konce 50. let = kořeny moderního konstruktivismu K. Deutsch, který se ve svém bezpečnostním výzkumu věnoval problematice mírových transnárodních kolektivních identit, zdůrazňoval v mezinárodních vztazích význam sociálních transakcí a sociální komunikace Haas, otec neofunkcionalismu, z pohledu konstruktivismu přispěl analýzou sociální komunikace mezi aktéry a vlivu interakce na proměnu národních zájmů Robert Keohane (neoliberál) se jako první pokusil o vytvoření určitého kompromisu mezi pozitivismem a reflektivismem (1988 „International Institutions: Two Approaches“) konstatuje, že oba odlišné přístupy sice považuje za rovnocenné metateorie, nicméně dospívá k závěru, že pozitivismus ani reflektivismus jako takové nejsou schopny poskytnout odpovědi na všechny výzkumné otázky navrhl, aby se v empirických výzkumech používalo i některých postpozitivistických (konstruktivistických) přístupů

Vnitřní diferenciace Ko
v 90. letech se formují tři významné konstruktivistické školy tzv. anglická škola interpretuje mezinárodní vztahy ze sociálního a historického pohledu podle ní je existence mezinárodní reality řízena normami a identitou tzv. kodaňská škola sdružuje především skandinávské konstruktivisty, kteří mají v posledních letech velmi silný vliv na vývoj konstruktivismu v rámci teorie mezinárodních vztahů na americkém kontinentě se formuje skupina konstruktivistů vycházejících z tzv. sociologického institucionalismu

Konstruktivisté Alexander Wendt
Nicolas G. Onuf (poprvé představil termín konstruktivismus, 1989) Friedrich Kratochwil John F. Ruggie James Der Derian umírnění konstruktivisté (Wendt) x radikální (Der Derian)

Wendt, Onuf, Kratochwil ve druhé pol. 80. let vstupuje na scénu konstruktivismu Alexander Wendt „Anarchy is What States Make of It: The Social Constructivism of Power Politics“ (1992) Social Theory of International Politics (1999) Nicholas Onuf publikuje základní teoretickou monografii World of Our Making (1989), díky níž se konstruktivismus jako samostatný přístup etabluje v rámci teorie mezinárodních vztahů další zásadní práce z roku 1989 Rules, Norms, and Decisions, kterou její autor F. Kratochwil položil základy modernisticko-lingvistickému konstruktivistickému výzkumu mezinárodní vztahy již nejsou jen objektivně měřitelnou realitou (!) jsou ovlivněny lidskou činností, identitou, kulturou, zájmy, ideovými postoji

Wendt podle A. Wendta sociální konstruktivismus podobně jako pozitivismus pracuje se státy jako základními jednotkami analýzy mezinárodních vztahů na rozdíl od pozitivistů ale sociální konstruktivismus vychází z přesvědčení, že rozhodující struktury v systému států mají spíše intersubjektivní než materiální základ jedním z nejdůležitějších předpokladů sociálního konstruktivismu je přesvědčení: že identita států a jejich národní zájmy jsou z podstatné části vytvářeny sociálními strukturami na základě lidské činnosti nebo vnitřní politiky států

Sociální kontstruktivismus
Racionalismus Neorealismus Neoliberalismus Neomarxismus Reflektivismus Postmodernizmus Feminismus Kritická teorie Normativní teorie atd. Sociální kontstruktivismus

Wendt rozsáhlá monografie Social Theory of International Politics (1999) klíčové dílo pro So Ko → konstruktivismus se stává důležitým teoretickým přístupem vedle sebe jsou postaveny jak materiální, tak ideové faktory sociální reality mezinárodních vztahů Wendt chápe sociální konstruktivismus jako střední cestu mezi reflektivistickými a pozitivistickými teoriemi mezinárodních vztahů usiluje o nalezení určitého kompromisu na úrovni metateorie Wendt předpokládá možnost vědecky objektivního poznání reality mezinárodních vztahů, která vzniká na základě sdílených představ aktérů mezinárodních vztahů Wendt vychází filozoficky z neorealismu rozlišuje mezi anarchickou mezinárodní strukturou a jejími jednotkami, tzn. státy, s důrazem na vliv struktury nicméně kriticky se staví k neorealistickému materialismu, který opomíjí vliv sdílených představ aktérů na mezinárodní vztahy odmítá neorealistickou tezi, že stát má neměnnou identitu, kterou nemůže ovlivnit působení mezinárodní struktury

Sociální konstruktivismus
Alexandr Wendt stát je dominantním aktérem MV a definuje svou bezpečnost v pojmech vlastních zájmů vychází z kritiky neorealismu a redefinuje ústřední pojmy: svépomoc, anarchie mezinárodního systému a bezpečnost a kooperace anarchie je to, co státy v rámci struktury a procesů systému vytvářejí svépomoc a mocenská politika jsou vytvořené instituce, nikoli esenciální znaky anarchie státy jsou schopny vytvořit kooperační systém a překonat tak bezpečnostní dilema

Wendtova koncepce kultury anarchie
největší přínos Wendta spočívá v zavedení nového konceptu kultury anarchického systému mezinárodních vztahů, který je charakterizován představami společenství států a který obecně definuje vztah jednoho státu k druhému podle Wendta jsou státy schopné díky vzájemným interakcím rozvíjet pevné modely spolupráce, které odstraní nedůvěru a případné konflikty mezi aktéry mezinárodních vztahů Wendt se domnívá, že anarchie může mít přinejmenším tři odlišné kultury anarchie (vycházejí z odlišné úlohy vztahů) hobbesovskou = jde o vztah s nepřítelem, státy vedou zničující války = nepřátelství lockovskou = vztah se soupeřem, státy se uznávají a v případě příležitostné války usilují pouze o dílčí ústupky, nicméně nesměřují k celkové likvidaci svého soupeře = rivalita kantovskou = vztah s přítelem, vycházející z Kantovy původní teze věčného míru se státy vzdávají síly při řešení vzájemných sporů = přátelství tyto tři kultury anarchie se liší klesající mírou násilí v mezinárodních vztazích

Wendtova koncepce kultury anarchie
Wendt rozlišuje tři základní stupně, které generují přístupy, jimiž jednotlivé kultury mohou být realizovány: násilím, vlastními zájmy a legitimitou dva první stupně vycházejí z racionálně se chovajících aktérů-států třetí stupeň již představuje chování státu, které není výsledkem materiální úvahy, ale dobrovolným přijetím daných norem Wendt klade mimořádný důraz na interakce mezi státy v rámci nich dochází ke změnám subjektivních představ aktérů v důsledku reflexe těchto vzájemných intenzivních interakcí strukturální změna kultury anarchie není jednoduchá ani příliš častá díky vysoké intenzitě interakcí se představy jednotlivých aktérů neustále mění a vyvíjejí nicméně změna všeobecně sdílené kultury anarchie je poměrně vzácná podle A. Wendta v MV došlo doposud pouze k přechodu z hobbesovské kultury anarchie ke kultuře lockovské a v současnosti jsme svědky postupného přechodu od lockovské kultury anarchie ke kantovské Wendt tuto tezi vysvětluje současnými mechanismy mezinárodní spolupráce jako argument uvádí dále vnitropolitické uspořádání a existenci jednostranných, nevynucených ústupků států v mezinárodních vztazích

Základní typy konstruktivismu
Ko charakterizuje výrazná teoretická roztříštěnost, pro kterou je typické nejrůznější vymezení mezi krajními body dvou současných klíčových teorií mezinárodních vztahů, které tvoří na jedné straně pozitivismus a na straně druhé reflektivismus k základním typům Ko patří pak směry, které se víceméně blíží k těmto dvěma krajním bodům tzv. slabý konstruktivismus (nebo také umírněný racionalismus) přejímá řadu východisek z teorie racionální volby, ale bere v potaz větší roli intersubjektivního přesvědčení v ovlivňování rozhodování a politické činnosti tzv. reflektivistický konstruktivismus zdůrazňuje názor, že objektivní realita existuje mimo naše vědomí a že materiální příčiny nemají smysl, pokud jsou odděleny od sociální interpretace a jazyka konvenční (conventional), interpretační (interpretative) a kritičtí/radikální (critical/radical) konstruktivisté konvenční konstruktivisté se zaměřují především na úlohu norem a částečně na identitu při formování výsledků mezinárodní politiky interpretační konstruktivisté využívají úlohy jazyka v zprostředkování a konstrukci sociální reality kritičtí/radikální konstruktivisté vycházejí podobně jako interpretační konstruktivisté taktéž z jazykového zaměření, které však doplňují normativní dimenzí

Klasifikace Ko dle Haase
s nejpropracovanější klasifikací pravděpodobně přichází Ernst B. Haas rozlišuje jednotlivé typy konstruktivismu podle způsobu, jakým aktéři vytvářejí (konstruují) své vlastní zájmy tři základní školy (typy) konstruktivismu: 1. Systematická škola (Systematic School) zájmy jsou výsledkem definice identity aktéra, jež vyplývá z role, kterou aktér zaujímá v globálním systému státy (state-actors) jsou vytvářeny tímto systémem a přebírají své role z jejich vědomé pozice v tomto systému A. Wendt a David Dessler 2. Normativní a kulturní škola (Norm and Culture School) zájmy se odvozují z kulturního systému, ve kterém aktéři žijí toto uspořádání generuje normy, které podléhají kolektivním volbám její představitelé věnují velkou pozornost roli norem při formování zahraniční politiky John Mayer, F. Kratochwil 3. Umírněná racionalistická/organizační škola (Soft Rationalist School) aktéři odvíjejí své zájmy z vlastních představ politického významu ontologické uchopení „jejich“ světa ovlivňuje jejich definici zájmů tato škola zahrnuje badatele, kteří hledají původ zájmů v konsensuální znalosti a v epistemologické komunitě „dodavatelů znalostí“ hledají původ zájmů uvnitř národních států, ale také vnímají nadnárodní hnutí jako podněty P. Katzenstein, E. Adler, Peter Haas a další

So Ko ve vztahu k MV Ko nepřijímají suverenitu národního státu jako „přirozený“ fakt = je to důsledek mezistátní interakce interakci států nelze redukovat na pouhé strategické jednání, jimž maximalizuje zisky suverénní stát neexistuje před svým vstupem do vztahů s jinými státy a akty vzájemného uznání nezbytným aspektem je komunikativní jednání jednání nemůže probíhat bez sdělitelných a sdílených významů = všichni aktéři musí být srozuměni s tím, co představuje výhodu, moc, o co v dané hře jde

Konstruktivismus a bezpečnost
konstruktivistická bezpečnostní studia se zaměřují především na vztah materiálního a ideového rozměru bezpečnostních institucí na roli kolektivního či společenského vědomí při jejich ustavování a udržování v MV nabourávají (neo)realistický nárok na monopolní konceptualizaci bezpečnosti neorealismus postuluje strach, ohrožení a hledání bezpečnosti jako základní motivaci chování všech států vnitřní režim státu, charakter zřízení a státní ideologie nemají na vnější chování vliv existenci ohrožení Waltz chápe jako objektivně danou strukturální konstantu, která vyplývá z hobbesovské podstaty mezinárodní anarchie. „Mezi lidmi, stejně jako mezi státy je anarchie, nebo-li absence vlády, spojena s výskytem násilí“

sociální konstruktivismus si klade otázku, do jaké míry ideje konstituují záležitosti, které jsou na první pohled „materiální“ nakolik jsou smysl moci a obsah zájmů odvozeny od idejí konstruktivistický přístup ke koncepci bezpečnosti vychází z intersubjektivního pojetí ohrožení ohrožení v tomto pojetí neexistuje pouze objektivně jak předpokládá neorealismus (Kenneth Waltz) není ani objektivní (dimenze materiální) a současně subjektivní (dimenze vnímání) jak tvrdí klasický realismus a strategická studia nýbrž je intersubjektivní problém se stává bezpečnostní otázkou prostřednictvím komunikace mezi subjekty, aktéry je konstruován v procesu „sekuritizace“ (securitization) tuto koncepci rozpracovává kodaňská škola MV

konstruktivismus popírá výlučně objektivní podstatu ohrožení a úzké, militární pojetí bezpečnosti ohrožení není ani objektivní daností, ani subjektivním vjemem, ale intersubjektivní konstrukcí aliance jsou utvářeny nejen společným ohrožením, ale též společnými hodnotami, které jim mohou pomoci přežít i po ztrátě nepřítele kromě tradičního vojenského sektoru bezpečnosti preferovaného neorealismem rozšiřují konstruktivisté svou analýzu na politický, hospodářský, societální a environmentální sektor

Sociální konstruktivismus v MV Kodaňská škola
Kodaňská škola = vychází v konceptualizaci bezpečnosti z konstruktivismu rozšířený sektorový koncept bezpečnosti Barry Buzan, Ole Waever a Jaap de Wilde Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu „svět je utvářen sociálně, intersubjektivními interakcemi; představitelé a struktury jsou formovány vzájemně; a ideové faktory jsou zásadní pro formování světové politiky“

Kodaňská škola narozdíl od tradicionalistického pohledu se přiklání k tzv. „širokému“ pojetí bezpečnostních studií (Buzan 2005: 10) tradicionalisté vidí bezpečnostní studia jako oblast, zabývající se čistě vojenskými hrozbami vůči národnímu státu jako základní jednotce analýzy tradicionalistické „úzké“ pojetí bezpečnosti bylo dominantní v období studené války po pádu bipolarity se oblast sekuritizovaných témat významně rozšířila i někteří tradicionalisté uznali nutnost věnovat pozornost nevojenským příčinám konfliktů v mezinárodním prostředí

Kodaňská škola základní pojem – bezpečnost
konkrétní bezpečnostní hrozbě lze porozumět pouze ve vztahu k charakteru konkrétního referenčního objektu (Buzan 2005: ) bezpečnostní hrozba v konstruktivistickém pojetí Kodaňské školy nemusí a často ani není objektivní bezpečnostní hrozbou může být de facto jakékoliv téma → je-li úspěšně sekuritizováno (!)

Nová terminologie v procesu bezpečnostní analýzy se jednotlivé zapojené subjekty dají rozlišit do tří skupin: 1: Referenční objekty enitity, jež jsou existenčně ohroženy 2: Aktéři sekuritizace: aktéři, kteří prohlašují referenční objekty za ohrožené – používají sekuritizační rétoriku a jsou tak hybateli procesu sekuritizace 3: Fukcionální aktéři: aktéři, kteří nějakým způsobem ovlivňují dynamiku bezpečnostních vztahů v sektoru tradiční bezpečnostní studia považují za jediný legitimní referenční objekt národní stát charakter aktérů sekuritizace se odvíjí od specifik referenčního objektů a sektoru jde obecně o někoho, kdo je oprávněn jednat jménem referenčního objektu takový aktér je celkem snadno určitelný v případě institucionalizovaných jednotek s vymezenými strukturami vedení a moci (např. vláda národního státu, orgány mezinárodních organizací aj.) komplikovanější je to u jednotek, kterým žádná pravidla oficiální mluvčí neurčují (národ, životní prostřední aj.) v takovém případě se aktérem může stát ten, kdo dokáže oslovit veřejnost a vybudovat si ve veřejném mínění postavení legitimního zástupce daného referenčního objektu (například v případě životního prostředí Greenpeace nebo Mezivládní panel pro změny klimatu).

Sekuritizace proces během kterého je určité téma prezentováno jako bezpečnostní hrozba druh politického diskurzu účelem je přisoudit danému tématu závažnost dostatečně vysokou pro to, aby byl příslušný aktér veřejností legitimizován k přijetí mimořádných opatření k odstranění daného problému k dosažení úspěšné sekuritizace se používá specifická rétorika ta má v rozšířeném konceptu bezpečnosti podobu řečového aktu, který přisuzuje absolutní prioritu řešení určitému tématu z důvodů zachování existence referenčního objektu „pokud tento problém včas nezvládneme, vše ostatní se stane nepodstatným, neboť již nebudeme existovat“

Sekuritizace sekuritizace je radikálnější formou politizace
→ okraj škály depolitizace – politizace – sekuritizace sekuritizované téma je vnímáno jako existenční hrozba vyžadující přijetí výjimečných opatření je-li určité téma úspěšně sekuritizováno → stává se bezpečnostní hrozbou pro úspěšnou sekuritizaci ale nestačí téma za bezpečnostní hrozbu pouze označit, je nutné aby takto bylo přijato i veřejností = subjektivita bezpečnostního procesu téma se stává bezpečnostním problémem nikoliv nutnou reálností hrozby, ale tím, že je jako bezpečnostní problém prezentováno (Buzan 2005: 35) rozšířený koncept bezpečnosti tedy k bezpečnostním hrozbám přistupuje pohledem sociálního konstruktivismu, který bezpečnost vnímá jako jakousi formu vyjednávání mezi aktéry a veřejností v tomto procesu hrají hlavní roli nemateriální a ideové faktory

Desekuritizace z logiky „sekuritizace“ vyplývá možnost „desekuritizace“ (desecuritization) určitého problému jeho navrácení či přesunutí do politické sféry příkladem desekuritizace je: détente ve vztazích Sovětského svazu a USA rychlé ukončení studené války ve druhé polovině 80. let 20. století v logice neorealismu mělo i nadále přetrvávat „bezpečnostní dilema“ vyplývající z „objektivně“ existující, materiální, strategické rovnováhy vojenských sil mezi Východem a Západem v logice realismu měl Gorbačov řešit vnitřní hospodářské a politické problémy a stupňující se zbrojní tlak závodu ze strany USA zvýšením vnitřní represe, popřípadě vnějším výbojem místo toho postupoval jakoby v intencích konstruktivismu a učinil odvážný „desekuritizační krok“ Gorbačov zahájil politizaci americko-sovětských vztahů tím, že změnil rétoriku po diskurzivní změně následovala změna materiální – radikální odzbrojovací kroky dle Buzana tato „změna postoje hrála tak velkou roli v dekonstrukci studené války, přičemž materiální faktory měly roli poměrně druhořadou, pomohlo podpořit posun od materiálních k sociálně-konstruktivistickým technikám analýzy“ ve studiu MV a bezpečnosti

Intersubjektivní konstrukce ohrožení
„Sekuritizace“ problému znamená jeho přesunutí z politické či mimopolitické sféry do oblasti životního zájmu státu je-li určitý problém prezentován jako ohrožení, nárokuje si ten, kdo ho za takový označí, právo přijímat zvláštní opatření, která se vymykají běžnému politickému provozu, jako je např. výjimečný stav a pozastavení platnosti určitých práv nebo mimořádné investice „Sekuritizační krok“ (securitization move) – tedy proces označování a prosazování určitého problému jako bezpečnostní záležitosti – je úspěšný tehdy, je-li jako takový přijat publikem, na něž je tento krok zaměřen přijetím „sekuritizačního kroku“ legitimizuje publikum – nejčastěji společnost v určitém státě – „sekuritizačního aktéra“ – nejčastěji vládu – k výjimečným opatřením válka je pak „definiční hranicí bezpečnosti“, válečný diskurz je tudíž extrémním typem „sekuritizace“ a prohlášení války extrémním případem performativního řečového aktu

Intersubjektivní konstrukce ohrožení Příklad sekuritizace
příklad úspěšného „sekuritizačního kroku“ s tragickými důsledky = přesunutí otázky etnického složení jugoslávské společnosti z politické do bezpečnostní sféry ve druhé polovině 80. let aktéry „sekuritizace“ byly bývalé komunistické elity jednotlivých svazových republik účelem tohoto kroku byla rekonstituce národních identit na základě konstrukce etnického/náboženského nepřítele důvodem bylo vyčerpání dosud sjednocující jugoslávské identity, které nastalo po Titově smrti a v kontextu končící studené války

Použité zdroje Barša, Pavel, Císař, Ondřej Anarchie a řád ve světové politice. Praha: Portál. Burchill, Scott et al Theories of International Relations. Palgrave Macmillan; 4th edition. Fiala, Vlastimil a kol Teoretické a metodologické problémy evropské integrace. Olomouc, Periplum. Kratochvíl, Petr a Petr Drulák (eds.) Encyklopedie mezinárodních vztahů. Portál: Praha. Pšeja, Pavel (ed.) Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

Postpozitivismus (I) KRITICKÁ TEORIE
TDMV II Postpozitivismus (I) KRITICKÁ TEORIE Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 6. přednáška

Postpozitivismus postpozitivismus = široká škála přístupů jdoucí proti pozitivizmu od 80. let netvoří jednotný myšlenkový proud Explanatorní teoretické přístupy: historická sociologie, kritická teorie explanatorní teorie považují svůj předmět zkoumání za něco, vůči čemu je možné zůstat neutrální sdílejí s pozitivismem tradiční snahu o deksripci a vysvětlení hmatatelné a existující reality realita je zakotvena určitém objektivně poznatelném rámci (fundacionalismus) Konstitutivní teoretické přístupy: normativní teorie, postmodernismus konstitutivní teorie naopak odmítají, že existuje možnost zůstat vně světa, který je zkoumán realita není na procesu poznání nezávislá odmítají přijmout objektivní ukotvení reality (antifundacionalismus) postpozitivistické přístupy kritické t., feministické t., hermeneutické t., postmoderní t., pragmatismus atp. různé směry odmítají různé rysy pozitivismu

Postpozitivismus vs. Pozitivismus
pozitivismus produkuje falešný a zkreslený obraz o skutečnosti skutečnost není poznatelná, pokud nepřipustíme, že na jejím utváření se velkou měrou podílí to, jakým způsobem ji vykládáme postpozitivisté se nebrání, aby při teoretickém výkladu reality byly využívány normativní kategorie (etika, spravedlnost, LP) kritická teorie = pracuje s pojmem vědomé konstrukce reality a ovlivňování naší znalosti o realitě mocenským potenciálem toho, kdo ji vykládá z úzkého propojení výkladu a mocenského potenciálu interpretace i interpretátorů těží i = historická sociologie postmodernismus = vše co bylo zkonstruováno lze i demontovat, stačí pootočit úhel pohledu na realitu

Co postpozitivisté odmítají?
kritické teorie odmítají pozitivistickou představu neutrálního poznání poznání je vždy generováno pro někoho, s určitým specifickým zájmem pozitivistické poznání, pokud předstírá neutralitu, pouze reprodukuje dominantní (nespravedlivý) sociální řád proto by mělo nastoupit poznání kritické, které si je vědomo politických zájmů přítomných ve vědě feministické přístupy sledují, jak dominantní pojetí maskulinity a femininity napomáhá udržovat stávající podobu MV hermeneutické přístupy se vymezují zejména vůči pozitivistickému naturalismu H. popírá tezi o jednotě sociálního a přírodního světa odlišujícím znakem sociálního světa je fakt, že jej tvoří lidé, kteří jednají smysluplně a významuplně jednání je řízeno porozuměním a osvojením si sociálně konstruovaných pravidel

Kritická teorie Od 80. let, kritika (!)
někdy sem řazen i feminismus příp. tzv. queer theory kritizuje současné uspořádání společnosti a MV usiluje o transformaci v řád spravedlivější bojuje proti tradičním teoriím, které stávající řád legitimizují schopnost vlastní kritické reflexe

Kritická teorie – vznik, frankfurstká škola
počátky KT jsou ve společenských vědách spojeny s fungováním neomarxistické frankfurtské školy snažila se navázat na Marxe a Kanta kritické hodnocení fungování moderní kapitalistické společnosti + skrytých vztahů mocenské dominance Frankfurtská škola jako první přichází s odlišením tradiční teorie a teorie kritické tradiční teorie vychází z pozitivismu slouží k upevňování a legitimizaci existujícího uspořádání společnosti kritická teorie neusiluje o analýzu konkrétních problémů moderní společnosti, ale o zhodnocení celkového historického a sociálního kontextu těchto problémů chce hledat řešení, jak společnost postavit na spravedlivějším a racionálnějším základě cílem je emancipace a osvobození člověka veškeré poznání je společensky podmíněno

Duchovní tradice KT: Frankfurtská škola
Max Horkheimer, Theodor Adorno, Marcus Habermas, Jürgen Habermas nový způsob procesu poznání a teoretického myšlení rozbíjí hranice mezi subjektem a objektem poznání = tato hranice nemůže v sociálních vědách existovat (na rozdíl od věd přírodních) ten kdo provádí výzkum je sám součástí zkoumané matérie, je na ni zainteresován, to se na výsledném produktu (na výsledku teroretických úvah) markantně odráží přijetí teze o „revolučním“ potenciálu teorie, která je schopna sociální realitu, již zkoumá, také aktivně ovlivňovat a formovat teorie je nejen nástrojem poznání, ale i manipulátor a aktivní tvůrce reality zpochybnění striktních hranic jednotlivých vědních disciplín a oborů, které přinesl pozitivismus neuznává metodologické či diskurzivní hranice mezi obory vyznává vědecký a teoretický eklekticismus

Jürgen Habermas nejvlivnější myslitel pozdní generace FŠ
ovlivnil uplatnění KT v MV soustředí se na problematiku diskurzu, interpretaci reality, roli intersubjektivního působení a dialogu v rámci procesu poznávání zbavuje KT dědictví marxismu a obrací pozornost k epistemologii

Kritická teorie v MV tradiční teorie = pozitivismus x kritická teorie = postpozitivismus hlavním mottem KT je emancipace, kterou v MV spojují zejména s existencí systému moderních (teritoriálních) států partikulární charakter politického společenství každé společenství MV (stát) uděluje svým členům odlišná práva od práv nečlenů stát se tak např. chová jinak ke svým občanům než např. k (i)legálním migrantům či žadatelům o azyl KT = takové dělení lidstva na dvě nestejné části je neslučitelné s představou o rovnosti lidí a s konceptem univerzálních LP cílem KT je postupné nahrazení této nerovnosti kosmopolitním přístupem, který nebude vázat práva na státní příslušnost (kosmopolitismus)

Kritická teorie v MV slabým bodem takového univerzalistického pojetí je, že může upadnout do stejné pasti jako odsuzovaní pozitivitisté totiž že princip univerzality potlačí existující diference mezi jednotlivými lidmi a jejich skupinami a že se tedy v konečném důsledku stane také mocenským nástrojem obhájci KT tak hovoří o „měkkém“ univerzalismu, který by byl schopen respektovat lokální a regionální rozdílnosti

Vztah KT k osvícenské tradici
nejednoznačný vztah KT k dědictví osvícenství, zejména k racionalitě KT čerpá z osvícenské tradice a současně ji v rovině poznání podrobuje kritice KT nechce být stejně radikální jako postmodernisté zcela zavrhují ideu racionálního pokroku jako totalitní pokus o mocenské ovládnutí společnosti KT odmítá takovou racionalitu, která člověku umožňuje manipulovat s přírodou a lidmi výsledkem pak jsou velké ideologie 20. st. racionalitu chce KT udržet jako smysluplný nástroj mezilidské komunikace, který může přispět k spravedlivějšímu uspořádání společnosti a MV cíle tedy není racionalitu popřít ale obnovit její původní účel = racionalita jako nástroj emancipace člověka

Význam KT v rámci teorie MV
80. a 90. léta po boku marxistických a strukturalistických vlivů (levicové, sociálně kritické ideové orientace) s marxismem, neomarxismem se prolíná v řadě témat výzkum interdependence, chudoby, pozice třetího světa v MV, MPE, výzkum míru) nelze však zaměňovat s KT z hlediska duchovního dědictví FŠ je pro ni nepřijatelný dogmatismus klasického marxismu KT je výběrem témat blízká pozitivistickému marxismu v rovině epistemologické a svým přístupem k poznání je postpozitivistická a poststrukturalistická

Představitelé KT Robert W. Cox Andrew Linklater Mark Hoffman…
pokusy uplatnit filozofické dědictví klasického marxismu + frankfurtské školy

Robert W. Cox rozvíjí úvahy o mocenském potenciálu a podstatě vědění
teorie neexistuje ve vakuu vždy vzniká z něčí potřeby a z něčí potřeby zároveň má moc zpětně ovlivňovat realitu Cox uvádí KT do teorie MV svým útokem na neorealismus a jeho epistemologickou nedostatečnost tradiční teoretické přístupy jsou metodologicky i gnoseologicky zaslepené oproti nim se KT vyznačuje skutečně vědeckým, tedy kritickým a skeptickým přístupem tyto teorie nejsou schopny si poradit v ontologické oblasti s tématy jako emancipace, s rolí sociálních komunit, bariér, v nichž se vytváří jedincův pohled na realitu

Robert W. Cox kritika je namířena nejen vůči procesu utváření znalosti a poznání reality ale také vůči realitě, jakou zpětně vytváří a potvrzuje mainstreamové myšlenkové ovzduší KT zpochybňuje sociální vztahy, bariéry které pozitivismus a neo-neo debata v MV přijímají coby dané a přirozené KT se zajímá se o jejich alternativy

Andrew Linklater Linklater: jedním z klíčových poslání KT je odhalovat a aktivně působit proti projevům exkluze (vyloučení) ty se odrážejí i v majoritních přístupech k výkladu reality velkým kritikem pojetí národního státu coby přirozeně stěžejního aktéra MV v jeho pojetí KT nachází význam i při výzkumu nadnárodních koncepcí integrace Linklater (hovoří-li o emancipaci a redefinici identity) hovoří o tzv. bounded communities = ty vznikají vzájemným překrýváním identit, jež determinují individuum identita je mnohovrstevnatá a pluralitní = jedině tak lze chápat správně i realitu MV zdůrazňuje (tak jako Cox) význam sociálních struktur ty nejsou pevně dány jsou vždy výsledkem intersubjektivního působení a konstrukce v kontextu historického vývoje reality interview s Linklaterem:

Přínos KT hlavní přínos KT pro teorie MV spočívá v epistemologické rovině v objevení klíčového významu vztahu mezi poznáním a jeho mocenským potenciálem pro využití teorie jako praktického nástroje KT otevřela dveře v MV pro prosazení dalších postpozitivistických teoretických proudů ovlivnila vývoj normativní teorie a v jejím rámci debatu o komunitarismu vs. kosmopolitanismu realita je dílem intersubjektivní konstrukce, otázka identity, sebepojetí = vliv na některé představitele sociálního konstruktivismu vliv evropského myšlení se dostává na americký kontinent

Použité zdroje Barša, Pavel, Císař, Ondřej Anarchie a řád ve světové politice. Praha: Portál. Burchill, Scott et al Theories of International Relations. Palgrave Macmillan; 4th edition. Kratochvíl, Petr a Petr Drulák (eds.) Encyklopedie mezinárodních vztahů. Portál: Praha. Pšeja, Pavel (ed.) Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

Postpozitivismus (II) Poststrukturalismus Normativní teorie
TDMV II Postpozitivismus (II) Poststrukturalismus Normativní teorie Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 7. přednáška

Vyjasnění termínů Postpozitivismus (vs. pozitivismus)
používá se ve filozofii vědy viz také čtvrtá velká debata Postmodernismus (vs. moderní myšlení) radikální postpozitivistická pozice, Jeana-François Lyotard! odmítnutí iluzí moderní doby prvkem postmoderny = pluralita názorů + jejich zrovnoprávnění zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace, ale i pohledu na dějiny jako na proces postupného překonávání dřívějších fází tímto termínem se označují často i protichůdné proudy = ztížen jejich popis podle Lyotarda je nutno opustit hledání univerzálního konsensu = sám tento konsensus není ničím jiným než stadiem (nikoliv cílem) diskuse nutné přijmout pluralitu potřeba legitimovat rozchod s posedlostí jednotou, objasnění struktury reálné plurality a vysvětlení interních problémů radikální plurality Poststrukturalismus (vs. strukturalismus) relativizace poznání není vázán na jeden obor a předmět zájmu = prochází napříč obory

Poststrukturalismus vymezení vůči strukturalismu 70. a 80. let (zkoumání stabilních struktur), od r. 68 se hovoří o poststrukturalismu (PS) odpor vůči jakékoli metafyzice ztráta víry v jakékoli absolutní ztráta jednoho rámce, v němž se mluví o věcech vyzdvižení individualismu… dekonstrukce (Derrida) pojem získává plný význam jen v protikladu s opakem genealogie (Foucault) zkoumání historického utváření pojmů (diplomacie jako vztahy mezi vládci, anebo jako nástroj komunikace?)

Poststrukturalismus jeden z postpozitivistických směrů
odmítá možnost jediné a objektivní (vědecké) interpretace událostí protože jazyk a text nejsou přirozenou reflexí okolní reality, ale naopak interpretaci reality do velké míry strukturují vzniká v 60. letech ve Francii politický neklid, studentské bouře… má mnoho společného s postmodernismem někdy oba termíny v MV považovány za synonymní při odlišení je PS pojímán jako varianta postmodernismu zaměřená na lingvistiku PS je svázán s dekonstrukcí = tedy s metodou problematizace základních konceptů MV (anarchie, suverenita)

Dekonstrukce PS koncept užívající diskurzivní analýzu
cílem je ukázat, jak text konstituuje povahu popisovaného objektu dekonstukce (+ tzv. dvojité čtení) = technika, jak radikálně zpochybnit vše, co je považováno za přirozené každý pojem je definován v hierarchickém protikladu vůči pojmu jinému a to tak, že je privilegován dekonstrukce chce tyto vztahy dominance mezi pojmy zrušit = s tím spojuje i zrušení dominance ve společenských vztazích

Definice dekonstrukce
"...dekonstruovat znamená rozebrat na díly či rozložit za účelem nalezení a převedení předpokladu textu. Dekonstrukce zahrnuje zejména odhalení hierarchických pojmových binárnich opozic, jako jsou muž/žena, černý/bílý atd., které zaručují status a moc jistým pravdivostním tvrzením tak, že jednu část opozice vylučují a devalvují. Smyslem dekonstrukce není jen obrátit pořadí jednotlivých složek binárních opozic, ale ukázat, jak jedna z druhé navzájem vyplývají. Dekonstrukce se pokouší poukázat na slepá místa textu a nepřiznané předpoklady, na jejichž základě texty operují. K nim patří místa, kde rétorické strategie textu působí proti logice jeho argumentu. Dekonstrukce tedy zvýrazňuje napětí mezi tím, jaké sdělení je záměrem textu a v jakém sděleni je omezován. Jedním z hlavních problémů dekonstrukce je to, že musí používat tentýž pojmový jazyk, který se snaží rozložit..." Zdroj: Slovník kulturálních studií. Vyd. 1. Praha : Portál, s. ISBN

Dekonstrukce s dekonstukrcí přišel v 60. l. Jacques Derrida
klíčovým způsobem ovlivnil filozofii a literární vědy + dopad na všechny sociální vědy Derrida odvozuje význam pojmů výlučně z jejich vzájemných vztahů v diskurzivní struktuře permanentní zpochybňování implicitních i explicitních významů významy neexistují samy o sobě ex. pouze v protikladu k významům jiným a jako takové jsou inherentně nestabilní jakýkoli text, diskurz v sobě nese zárodky napětí a krize cílem dekonstrukce není ukázat pravdivost či nepravdivost, ale odhalit to, jak daný příběh, diskurz závisí na skrývání vnitřních napětí

Dekonstukce v MV do MV dekonstrukce proniká v 80. letech spolu s PS
R. Ashley sa zaměřil na anarchii = klíčový termín NR její dekonstrukcí zpochybnil platnost zdánlivě objektivního protikladu suverenity napadl logiku jednání států

Kritika dekonstrukce kritici poukazují na to, že tento přístup realitu redukuje na diskurz je eticky a epistemologicky důsledně relativistický tím ztrácí kritický náboj, k němuž se původně hlásí neochota formulovat pozitivní výzkumný program

MICHEL FOUCAULT (1926-1984) rozum a ne-rozum
těžko zařaditelný klíčová témata jsou moc a vědění Dějiny sexuality; Dějiny šílenství rozum a ne-rozum zájem o vnímání patologického a normálního v různých dobách, analýza postavení psychiatrického pacienta v různých hist. typech spol., podmínění duševního života společenskou situací a formací (tím, jak tlačí epistémé) s nástupem osvícenství rozumné = správné; šílenství = duševní nemoc moderní rozum přestal s ne-rozumem komunikovat duchovnímu vyloučení odpovídá i vyloučení sociální vznikají léčebny, kde rozumnými metodami, děláme nenormální jedince rozumnými, aby se mohli vrátit do "naší" zdravé společnosti původně marxisticky založenou teorii represe posouvá novým směrem, potlačující silou není určitá sociální struktura, ale celá kultura, v níž se spojuje převládající racionalita filosofie a věd se sociálními a politickými praktikami do jednoho represivního celku dialog mezi rozumem a šílenstvím se úplně rozpadl, vládne absolutní ticho nemocné z jejich azylové existence vymanil teprve Freud, který prostřednictvím psychoanalýzy znovu navázal rozhovor se šílenstvím

MICHEL FOUCAULT od archeologie ke genealogii
ústředním pojmem v archeologii vědění (způsob bádání, odkrývání skrytého) je pojem epistémé = soubor pravidel a postupů, jež by jakoby předepisovaly autorům vědeckých děl, kteří v dané epoše působí, předmět a styl jejich práce) při zkoumání struktury vědění identifikuje dva radikální zlomy: v 17.století mezi tradiční a klasickou epistémé v 19. století mezi klasickou a moderní těmito zlomy se mění celá typika vědění tak, že nový typ nelze odvodit z předchozího, jde o radikální diskontinuitu pojem diskurz (=každý systém výpovědí, který množinu výpovědí, jimž vládne, drží pohromadě konečným množstvím pravidel a takto brání, aby se rozplynula v nějakém jiném systému výpovědí) metoda genealogie informuje o tom, že dějiny jsou produktem nahodilých událostí a odmítá tradiční zaměření historiků na spojitost místo toho se zaměřuje na nespojitost mezi přítomností a minulostí genealog vychází ze současného stavu a zpětně se ptá na skutečný původ historických událostí

MICHEL FOUCAULT VĚDĚNÍ A MOC/DISPOZITIV SEXUALITY
od Nietzscheho přijímá to, že poznání a věda nejsou samy o sobě cílem lidského usilování, nýbrž slouží moci neexistuje místo, kde bychom mohli stanout nad dějinami a kde by se nabízelo všeobecně platné poznání poznání je produktem „vůle po poznání“, které svémocně stanoví vlastní pravdu podání dějin je podmíněno vlastním hlediskem historiků samotná forma historického vyprávění slouží zájmům moci a nadvlády neboť každý výklad skutečnosti znamená uplatnění moci moc je tak všude, odevšad vychází = mocenské vztahy nejsou vůči jiným vztahům vnější, ale jsou jim imanentní

Normativní teorie zkoumá vztah morálky a politiky
etické aspekty MV (!) debata o povinnostech a právech aktérů MV (jednotlivci, státy…) + možnosti odstranění války, spravedlivý mezinárodní řád dlouho existuje mimo hlaví debaty, do centra se dostává až koncem 80. let normativní problematika přitom stála u zrodu teorie MV (meziválečné období = trvale udržitelný mír?) význam normativních aspektů se zmenšuje po první velké debatě ALE! většina klasických realistů si uvědomují význam etiky pro MV

Normativní teorie druhá debata téměř „zabila“ normativní teorii v MV
etabluje se pozitivistické pojetí vědy = vylučuje hodnotové aspekty normativní teorie ale přežila = díky anglické škole a kritické teorii nikdy nepřijaly scientisticky laděny pozitivismus za svůj! Anglická škola = odmítala dichotomii I vs. R mezinárodní systém obsahuje prvky obojího Kritická teorie = radikálnější, odmítá rozdělení na hodnotově založenou normativní teorii a fakticky založenou teorii empirickou veškeré naše poznání je ovlivněno naší identitou a sociálním kontextem neexistuje čistě popisná teorie, každá teorie je vždy normativní

Normativismus a jeho kritika
na základě racionalistických metod lze konstruovat ideální teorii (např. právních norem) vypjatá racionalistická teorie kontinentální Evropa navazuje myšlenkově na Kanta, Anglie na Huma Normativismus je kritizován ze všech stran: z pozice marxistů je to teorie ahistorická, nezabývá se sociologií, je antievoluční z liberálních pozic je to jen racionalistická technika manipulace s lidmi z politických pozic kritika jak doleva (inspiroval režim v SSSR), tak i doprava (inspirace španělské diktatury generála Franca)

Normativní teorie - zaměření
autonomii státu, na existenci suverénních států etiku použití síly normativisté se např. táží, zdali je etické použít jaderné zbraně v sebeobraně se všemi důsledky mezinárodní spravedlnost otázky práva a etiky intervence v mezinárodním systému státy udělují svým občanům jiná práva než ostatním lidem člověk je však stejně občanem svého státu jako členem univerzálního společenství otázky oprávněnosti humanitární intervence, separatismus, občanské války, S vs. J zkoumá i vztah člověka k ŽP

feminismus, postkolonialismus a zelená teorie
TDMV II feminismus, postkolonialismus a zelená teorie Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 8. přednáška

O Šípkové Růžence … a přestože Růženka neměla opouštět svou komnatu, neposlechla, píchla se o růži a usnula. A zdálo se, že to je konec celého království. Ale naštěstí jel kolem na koni princ Jan a odvážně prosekal cestu zarostlou trnitými keři. Tak se probojoval až do místnosti, kde ležela spící Růženka – políbil ji a Růženka se probudila ze svého zakletí. Poděkovala Janovi a samou vděčností se rozplakala. Jan jí setřel slzy z tváře, vzal ji do náručí a vynesl na nádvoří. A pak byla svatba, Růženka vychovala Janovi spoustu dětí a Jan vládl moudře a spravedlivě.

Interpretace dle dr. Kratochvíla 
… a přestože Růženka neměla opouštět svou komnatu (= měla být pasivní), neposlechla (= je to její vina), píchla se o růži a usnula. A to byl konec celého království (= ublížila i ostatním). Ale naštěstí jel kolem na koni princ Jan (= ovládá oře, je aktivní) a odvážně prosekal cestu zarostlou trnitými keři (= Růžence vadil jeden trn, Jan zničí celé keře). Tak se probojoval až do místnosti (= byl to boj), kde ležela spící Růženka – políbil ji a Růženka se probudila ze svého zakletí (= aktivní zachraňuje pasivního). Poděkovala Janovi a samou vděčností se rozplakala (= je emocionální, zženštilá, slabá). Jan jí setřel slzy z tváře, vzal ji do náručí a vynesl na nádvoří (= na emoce si nepotrpí, je zmužilý, silný). A pak byla svatba, Růženka vychovala Janovi spoustu dětí (= Růženka vychovává, ale děti jsou vlastně Janovi) a Jan vládl moudře a spravedlivě (= je racionální a ovládá ostatní).

Feminismus základem feminismu v MV je genderová emancipace
obvykle řazen mezi postpozitivistické směry Feminismus = interdisciplinární a zároveň nejednotný obor v rámci TMV se dostává do popředí na přelomu 80. a 90. let TMV vnímána jako genderově neutrální značná vnitřní diferencovanost liberální, radikální, hlediskový, marxistický, psychoanalytický, postkoloniální, postmoderní, kulturní… prosazení feministické agendy je výsledkem diskuse o postpozitivismu základem feminismu v MV je genderová emancipace první vlna F napadla realistická východiska R upozaďuje ženy a hodnoty zavádí F terminologii a analýzu druhá vlna rozpracovala politicky aktuální témata tábory prostitutek v okolí vojenských US základen v Jižní Koreji

Gender základem feminismu v MV je genderová emancipace
vlastnosti a hodnoty Ž a M jsou sociální konstrukty → jedná se o soubory rolí (gender) gender = ústřední kategorie! všechny sociální vztahy jsou nahlíženy jako vztahy genderové genderové stereotypy jsou imanentní jsou součástí veškerého jednání = MV nejsou výjimkou genderová identita měla/má v MV dalekosáhle důsledky dle F

Tématizace mužství a ženství
F přístupy se ovšem výrazně liší v tematizování ženství a mužství, liší se ve způsobu „řešení“ tématizace: vlastnosti a hodnoty Ž a M jsou sociální a politické konstrukty, jedná se o soubory rolí (gender), gender = ústřední kategorie!, anti-esencialistismus snaha rozvolnit a proměnit tyto konstrukty tedy zpřístupnit domnělé M role Ž a vice versa + doplnit jednotlivé role prvky z domněle opačného genderového pole jiné F přístupy (esencialistické): přirozený základ vlastností a hodnot M a Ž přístup k genderu ženy jsou ze své podstaty odlišné od mužů, především z biologických důvodů jde o přehodnocení vzájemných vztahů mezi těmito vlastnostmi a hodnotami mělo by dojít k vyrovnání, případně by mužská dominance (která prokázala svou destruktivnost) vystřídána dominancí ženských hodnot dnes nepříliš populární přístup

Feminismus, kritika mainstreamu
kritika starších teorií kritické posouzení role genderových základů v předchozích TMV analýza mezinárodních vztahů z feministického pohledu rozvoj vlastních výzkumných programů gender jako kategorie analýzy vymezuje se kriticky k tradici (neo-neo syntéza) většina pozic ve světové politice i v oboru MV je zastávána muži klíčové koncepty a premisy jsou definovány muži, odrážejí mužský pohled sféra MV = výsostně mužská sféra F redefinoval mainstreamové teorie jako teorie založené na „exkluzi ženského“ různé F nabízejí různé „léky“ teorie MV nereflektuje, že je produktem pouze mužské subkultury → a prezentuje se jako univerzálně platné porozumění

Kritika R: otázka státu a moci
Jean Bethke-Elhstain kritizuje stát = moderní suverénní stát je založen na představě suverénního aktéra, subjektu – vladaře, později občana = tím je implicitně MUŽ upozorňují na machistické metafory např. u Machiavelliho (muž – vladař zkrotí ženu – štěstěnu) F kritizují i jednostranný důraz R na moc, to odráží maskulinnost myšlení (moc vychází z násilí nebo z hrozby násilím) boj o moc jako hra s nulovým součtem x F pro moc jako tvořivou schopnost, která vede k vzájemnému posilování stát je založen na dichotomii veřejné sféry (zde se implicitně počítá s muži) a sféry osobního života (neoceňovaná reproduktivní práce, zde se počítá se ženami) v mezinárodní politice tedy „vnější“ aspekty připadají M x „vnitřek“ národního suverénního státu připadá Ž F pracuje s širší pojetím konceptu moci a politiky než R (mocenská politika)

F heslo: „osobní je politické“ resp. v MV „osobní je mezinárodní“
ženská práce, podřízené postavení žen, zneužívání hodnot kódovaných jako ženské představuje předpoklad politiky… změny v rovině kultury, ekonomiky, osobního života ovlivňují domněle autonomní politickou sféru = o MP nelze uvažovat jako o izolované sféře čisté mocenské politiky F heslo: „osobní je politické“ resp. v MV „osobní je mezinárodní“ i domněle soukromá ekonomické, kulturní či osobní rozhodnutí mají politické dopady, rozhodnutí politická

Přístup F k výzkumu F kritizuje představy mainstreamu o možnosti dosáhnout objektivního poznání = maskulinní iluze Je výklad termínů jako moc, bezpečnost, suverenita… skutečně (jak tvrdí pozitivisté) objektivní? = není spíše jen mužský? F objektivitu nepředstírá F má jasné politické zaměření = zlepšit situaci žen (a také mužů) nepředstírá hodnotovou neutralitu při výzkumu, subjektivní prožívání procesu výzkumu je součástí! důraz na empatii ve výzkumu, zkoumaní nejsou „objekty“ ale spíše spoluautory výzkumu

Kritika F v MV často kritizován za neúnosnou politizaci vědeckého pole
i L autoři často kritizovali F (Keohane) ač chtěli obohacení výzkumu MV o tématiku genderu = obávali se spojení F a postmodernistické dekonstrukce to by škodilo empirickému výzkumu

Typologie feminismu staví zejména na liberalismu, konstruktivismu, kritické teorii, poststrukuralismu a postkolonialismu… společný znak = snaha porozumět ženské podřízenosti

Feministky z celého světa mají sjezd
Feministky z celého světa mají sjezd. Na pódium vystoupí anglická feministka a povídá: "Přišla jsem domů, bouchla jsem do stolu a říkám: "Ode dneška nevařím!" První týden nic nevidím, druhý týden nic nevidím a třetí týden vidím svého muže vařit!" Mohutný potlesk. Vystoupí německá feministka a povídá: "Já jsem přišla domů, bouchla jsem do stolu a říkám: "Ode dneška neperu!" První týden nic nevidím, druhý týden nic nevidím a třetí týden vidím svého muže prát!" Ještě větší potlesk, posluchačky bouří nadšením. Na pódium vystoupí česká feministka a povídá: "Přišla jsem domů, bouchla jsem do stolu a říkám: "Ode dneška už neperu ani nevařím!" První týden nic nevidím, druhý týden nic nevidím a třetí týden konečně začínám vidět trochu na pravé oko."

Liberální feminismus popírá, že by ženy, díky svému pohlaví a své přirozenosti, musely být zcela jiné než muži, zcela jinak věci vnímat a chápat… podrobení ženy přičítá výchově a socializaci do mechanismů společnosti → ovládána muži žena je racionální bytost! odpoutáním se od své biologické danosti i pohlavně strukturovaných sociálních mechanismů se může vrátit k čistému, pohlavně nestigmatizovanému raciu dosáhnout rovnoprávnosti rovnováhy chce dosáhnout odstraněním právní diskriminace !!!

Liberální feminismus rovnováhy chce dosáhnout odstraněním právní diskriminace !!! Ot: Proč by se žena nemohla více podobat muži? Gender neuchopují nijak dramaticky základem je rovnost M a Ž (= liberální F) zkoumá obsah podřadného postavení, nikoli jeho příčiny řešení: dát Ž stejná práva zaměření na konkrétní problémy pozice žen v globální politice odsuzují vyloučení Ž z mocenských pozic v MV zapojení Ž je nutné, ale nepovede ke změně mezinárodního systému pozitivistické zkoumání podřízenosti, nerozchází se s racionalismem gender jako proměnná v zahraničně-politických analýzách → Mary Caprioli a Mark Boyer (2001) použití vědeckých dat a statistických údajů státem používané násilí klesá, jestliže domácí genderová rovnost stoupá kritika ze strany postpozitivistických feministů statistická měření jsou neadekvátní pro porozumění genderové nerovnosti

Kritický/marxistický feminismus
F 70. let spousta nerovností je spojena i s ekonomickými otázkami → socialismus a marxismus odmítal liberální feminismus volebního práva a veřejné emancipace nedostačující, ale pro feministickou myšlenku i škodlivý náprava povrchových důsledků nerovnosti žen a mužů NIC NEŘEŠÍ → vyrovnávání platů či rovnoprávnost v politice jen napomáhá dále kamuflovat a udržovat strukturální nerovnosti, ukryté v základech společnosti

Kritický/marxistický feminismus
primárně zkoumá patriarchální struktury, genderová diskriminace + analýza trhu práce, který se dělí na 2 sféry: veřejnou (placenou = mužskou) a soukromou (domácí, neplacenou = ženskou) oproti liberálnímu feminismu jde více do hloubky v používání genderu jako proměnné zkoumá ideové a materiální projevy genderových identit a genderové moci v globální politice hluboce zakořeněná patriarchální struktura, internalizace podřízenosti žen staví a prohlubuje práci Roberta Coxe svět je tvořený třemi kategoriemi sil, které se navzájem ovlivňují materiální podmínky, ideje, instituce zároveň existují tři rozdílné úrovně, na kterých se tyto síly ovlivňují úroveň výrobních vztahů, úroveň státně společenského systému a úroveň historicky definovaných světových pořádků Sandra Whitworth staví na Coxově systému Feminism and International Relations (1994) porozumění genderu závisí pouze částečně na skutečných materiálních podmínkách žen a mužů a za určitých okolností

Radikální feminismus spousta argumentů, že ženy nejsou vykořisťovány kapitálem, ale muži marxismus ženám a feminismu neposlouží je třeba marxismus nahradit teorií patriarchátu materiální a sociální vztahy mezi muži vytvářejí solidaritu mezi nimi a umožňují jim ovládat ženy heterosexuální vztahy – sňatek, sexuální násilí, znásilnění, prostituce, bití velmi rozšířená praxe, více, než se předpokládá v muži dominované společnosti se interpretují jako konsensuální znásilnění často popisováno jako dobrovolný sex sexuální obtěžování jako pozornost odvozuje se od rozdílů mezi pohlavími (Firestone) či od maskulinního státu (macKinnon) lidé internalizují normy maskulinity a feminity od útlého věku – psychologický aspekt útlaku → kombinace feminismu s psychologií panství muže nad ženou podle radikálních feministek pramenilo především z nucené reprodukční funkce ženy

Konstruktivistický feminismus
přehodnocení toho jak rozumíme MV = přidáním sociálního faktoru zdůraznění ideové než materiální složky celosvětové politiky přistupují k hodnotám široce od pozitivistického pojetí, které zachází s podstatou jako s příčinami až k postpozitivistickému pohledu zaměřenému na jazyk napadení realistického předpokladu, že stát je unitární hráč chování v politice je formováno vnímáním sebe a ostatních

Poststrukturální feminismus
důraz na význam jazyka vztah poznání a moci dichotomie jazykové konstrukce posilují maskulinitu Charlotte Hooper – Mainly States, analýza časopisu The Economist

Postkoloniální feminismus
interdisciplinární proud výsledkem protínání (neo)kolonialismu s genderovými, třídními, rasovými, sexuálními a dalšími aspekty života žen v různých kontextech dominantní vztah „západu“ nad bývalými koloniemi bojuje proti esencializaci ženského postoje např. existence černošských feministek kulturní stereotypy – postkoloniální subjekty jsou v MV druhořadé západní feminismus zkonstruoval vědění o nezápadních ženách základní představy o emancipaci se mohou lišit Chandra Mohanty kritika etnocentrického universalismu Gayatri C. Spivak

Postmoderní feminismus
kritika dualistické kategorizace genderu, rozumu a emoce současně zpochybnění lib. a rad. feminismu

F v rámci TMV pozice F na okraji TMV
způsobeno zejména nedostatkem přínosného dialogu kritika F přináší novou ontologickou i epistemologickou dimenzi Feministické MV nám umožňují nahlížet nová témata + kriticky hodnotit základní předpoklady disciplíny MV

Postkolonialismus objevuje se na konci 80. let
kritizuje etnocentrismus západního mezinárodního systému důraz na zkušenost a zájmy třetího světa nejvíce se tento přístup uplatňuje v rozvojových studiích a ve spojení s feministickými přístupy sdílí některá východiska s postmoder. přístupy zabývá se kritickým zkoumáním existujících politických struktur, institucí a praktik, jež jsou produktem mocenských vztahů zaměření na analýzu diskurzů = diskurzivní analýza

Postkolonialismu – předpoklady vzniku
západní svět Thukydides, Machiavelli, Hobbes, Kant, aj. otázky západního světa lidská přirozenost, vznik války, utváření míru, moc… nemusí vždy odpovídat představám „nezápadního světa“ nárůst odporu proti dobývajícím křesťanským zemím rozšiřujícím své panství po světě a jejich metodám podrobování si nových zemí instituce moderní evropské kultury položili základ „mezinárodnímu pořádku“ Mohou evropští myslitelé dojít k objektivní pravdě o vývoji? nikdo nikdy nedal Evropě svolení být ultimativním soudcem toho, co je špatné a dobré kritika ješitnosti teorií západních zemí, jako např. racionalismus, humanismus a jejich vztahu k imperialismu a kolonialismu atd. Postkolonialismus zápasí s pohledy západních racionalistů, humanistů a univerzalistů, že jsou nadřazení a , že „Evropa“ ovládá lepší formu úsudku, morálky a práva

Bez kolonialismu by nebylo postkolonialismu
postkoloniální literatura se snaží popsat interakce mezi evropskými národy a národy kolonizovanými do pol. 20. st. byla velká většina světa pod kontrolou evropských zemí Velká Británie kolonizovala 50 % světa Je možné ospravedlnění imperialismu? ačkoliv jsou USA bývalou kolonizovanou zemí Velké Británie v současnosti jsou chápány jako země kolonizátorská, nikoli kolonizovaná

Kolonialismus kolonialismus je o dominanci (politickou, ekonomickou atp.) silného národa nad tím slabší metody evropského dobývání a expanze se měnily napříč prostorem a časem zájem o materiální blahobyt útlak je základní složka kolonializmu Nadřazenost Evropy! Evropské společenství si přisuzovalo, že bylo jedinečně nadáno, rozumem, vědou a technologií Evropské společenství ponižovalo kulturu, umění a vědu, která neodpovídala západnímu myšlení Jean-Paul Sartre: „Evropa se skládá z mnoha regionů a entit, tvořící společenství pod názvem Evropa, které určilo, že svět se skládá ze dvou složek – člověk a domorodec“

Otherness Otherness = odlišný/jinakost
chování evropských mocností podmíněno pocitem „odlišnosti“ vůči cizím kulturám vyhraňování se evropského člověka „vyspělého typu“ vůči ostatním „divochům“ hlavní příčina vzniku kolonialismu a ideje „břímě bílého muže“

Postkolonialismus Franz Fanon „The Wretched of the Earth“ (1968)
svět byl ovládnut Evropou a byl rozdělen na 2 druhy lidí lidé „men“ domorodci „Native“ vládnutí podle svých pravidel, potlačování kultury a vědy → označení za mýty, šamanismus, folklor… 235

Postkolonialismus důraz na zkušenost třetího světa
politické odhodlání hájit zájmy marginalizovaných skupin a oblastí Edward Said Orientalismus (1978) = základní práce vzn. postkoloniálních studií zkoumá roli Evropy při vytváření dominantního poznání o Orientu a jeho obyvatelích pokus o antropologii západní společnosti; analýza jejího chápání sebe samé pomocí konstrukce svého protikladu evropské vidění Orientu jako exotického, zaostalého a zkaženého srovnání s civilizovaným Západem na základě tohoto pojetí dochází k vytvoření identity a sebepojetí obou oblastí vědění je propojeno s mocí, aby diskurz posloužil zájmům kolonizátorů vědění = nástroj dominance Evropanů „břemeno bílého muže“ = morální povinnost vyspělého evr. bílého muže přinést civilizaci a rozvoj „primitivním divochům“ Ex. vztah mezi koloniálním vztahem a současnými vztahy mezi donory (Západem) a příjemci rozvojové pomoci

Postkolonialismus a vědění
Koloniální struktury moci daly celý svět evropským a západním badatelům jako předmět studií Sociální struktury a rituály objeveny koloniálními etnografy odrážejí jejich vlastní kasty názorů, které byly mnohdy odlišné od toho co existovalo Koloniální etnografie byla mapována souborem morálních, povahových a lidských kapacit, které pomohly ospravedlnit imperiální politické ekonomiky a jejich morální a právní systémy

Postkolonialismus: cíle a kritika
postkolonialismus se zabývá všemi kulturami a společnostmi, které byly v minulosti koloniemi tehdejších mocností snahy o vytvoření nového mezinárodního řádu očištěného od pozůstatků kolonialismu usiluje o vzájemné porozumění všech kultur na celém světě o dosažení shody v otázkách týkajících se globálních zájmů lidstva; vzájemný respekt kritizuje neschopnost Západu začlenit postkoloniální státy do světového dění jednostranné vnucování západních hodnot zkoumá současné formy vlády, stav ekonomiky a etiky; problematiku kulturní identity bývalých kolonií… obraz kolonialismu v tehdejším tisku a literatuře OTHERNESS žebříček západních hodnot

Suezský průplav – case study
červenec 1956 – egyptský prezident G. A. Nasir znárodnil Suezský průplav hrdina v celém arabském světě SSSR Nasira podporoval – bojoval proti imperialismu VB a FR → hlavní investoři průplavu vidí Nasirův postoj jako porušení mezinárodně platných úmluv chování Egypta = vzor pro ostatní země VB a FR se rozhodly zaútočit s pomocí Izraele důvod útoku = zajištění bezpečné plavby průplavem VB a FR donuceny stáhnout svá vojska, utrpěly morální újmu, finanční ztrátu, průplav nezískaly VB a FR se z BV stáhly, jejich vliv v mnoha arab. zemích převzaly Spojené státy Egypt zvýšil svůj vliv na blízkém východě, začal být levicovější a začal více inklinovat k Sovětskému svazu, který Egypt zásoboval zbraněmi v době boje

Suezský průplav – case study
z pohledu postkolonialistů – nelogická a absurdní válka Panamský kanál patří Američanům, Kielský kanál Němcům, proč suezský kanál nemůže patřit Egypťanům? zmezinárodnění Suezkého kanálu pod soukromým evropským managementem poukazuje na „Evropskou imperiální suverenitu“ nevyvážené smlouvy, nátlak, otrocká práce a diskriminace mezinárodních režimů byly charakteristickým znakem kolonialismu. Nasir poukazoval na rozpor koloniálních smluv s poválečnými body sebeurčení… Evropané přišli, vydělali peníze a celé to nazvali jako společné blaho…

Postkolonialismus – shrnutí
kolonialismus jako systém přímé dominance skončil jeho struktury a mocenské vztahy ALE přetrvaly v popředí zájmů postkolonialismu stojí studium vztahů mezi Severem a Jihem zkoumání vztahů mezi rasami, třídami či pohlavími vliv a důsledky těchto vztahů na globální nerovnosti a strukturu mez. syst.

Postkolonialismus – shrnutí
skepticismus proti metanaracím a univerzalistickým teoriím a projektům jako je demokratizace nebo liberalismus postkoloniální autoři upozorňují na omezenost pojímání západního osvícenského způsobu myšlení jako nadřazeného a univerzálně platného je nutné naslouchat těm, jejichž zkušenost se od evropské zásadně liší…

Kritika postkolonialismu
jako postmodernismu i postkolonialismus kritizován za přílišné zaměření na text a diskurzy to jej činí apolitickým postk. jako příliš teoretický přístup užívání neproniknutelného jazyka, za kterým může být nedostatek argumentů vliv v literární a kulturní vědě…

Zelená teorie Environmentalistika = nauka o životním prostředí (ŽP)
odkazuje ke vztahu mezi člověkem a jeho okolím člověk je referenčním bodem uprostřed komplexních vztahů s Žp Ekologie = člověk je pouze jednou ze součástí ekosystému člověk není upřednostněn

Zelená teorie? mezinárodní politice a akademickému poli je bližší mezinárodní environmentální politika (MEP) = tedy koncept ŽP v rámci teorie někteří autoři hovoří o existenci teoretického přístupu = zelená teorie MV (green politics theory) ale rozhodně neexistuje v tomto konsensus těsné propojení MEP a národní environmentální politiky většina jednání na platformě OSN + snaha o udržení kultury konsensu mezinárodní smlouvy musí být po podpisu ratfifikovány v domácím legislativním procesu, aby platily

Oblasti zájmu zelené teorie v MV
1. Analytická: vliv (mezinárodní) politiky na ŽP 2. Kritická: reformulace tradičních konceptů ze zelené perspektivy (válka, bezpečí, stát, národní zájem, atd.) 3. Normativní: proměna hodnot a cílů politického jednání Vztah domácí a zahraniční politiky? Vztah nízké a vysoké politiky? (sekuritizace)

Problémy ŽP v kontextu TMV
environmentální problémy dosud nebyly centrálním zájmem TMV tradiční TMV jsou „ekologicky slepé“ tradiční zaměření TMV vysoká politika (bezpečnost a mezistátní konflikty) od 70. let vystupňování ekologických problémů nová oblast MV soustřeďující se na spolupráci v environmentálních otázkách 247

Rozdílná optika TMV na globální problémy
globální oteplování realismus pokud důsledky klimatických změn přímo neohrozí národní bezpečnost, označí jej za periferní problém neoliberalismus budou hledat způsob jak přimět státy ke spolupráci zelená teorie snaha zahrnout i opomíjená témata zanedbávání potřeb budoucích generací, nerovnoměrné rozložení ekologických rizik mezi různými společenskými třídami, státy a regiony 248

Vlivy na vznik Zelené teorie
degradace ŽP způsobená lidskou činností má dlouhou historii do období evropské globální expanze a průmyslové revoluce byla degradace ŽP nerovnoměrná a spíše lokální moderní ekologické krize globální rozsah a závažnost problémů ve druhé polovině 20. století přibližně 60 % ekosystémů důležitých pro život na Zemi je užíváno neudržitelně 249

Rostoucí význam nových zelených teorií
Zelené teorie zpochybňují některé základní předpoklady modifikace tradičního chápání bezpečnosti, rozvoje a mezinárodní spravedlnosti zavedení nového diskurzu ekologické bezpečnosti, udržitelného rozvoje a ekologické spravedlnosti v 80. letech se objevují nová sociální hnutí (zabývající se životním prostředím), která formovala zelenou politiku zejména v Evropě pak docházelo k vytváření nových zelených politických stran 4 pilíře: ekologická zodpovědnost sociální spravedlnost nenásilnost demokracie zdola formování zelených politických stran i v Africe, Latinské Americe či Asii opozice vůči neoliberální globalizaci 250

Zelená teorie tři hlavní fáze vývoje MEP 60.-70. léta
1972 – Stockholmská konference OSN o ŽP 1972 – Limity růstu (Meadows et al.) 80. léta Světová komise pro životní prostředí a rozvoj (WCED, 1987) „trvale udržitelný růst“ (redistribuce) 90. léta 1992 – Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro) vzestup neoliberalismu

První vlna zelené teorie
vychází z kritické teorie kritika Západu i Východu jako dvou verzí téhož kritika klíčových institucí – stát, trh, atd. ekocentrický charakter léta 1972 – Stockholmská konference OSN o ŽP model konference o ŽP uvedení problematiky ŽP do mezinárodní politiky + zavedení nových principů mezinárodního práva a nových zásad vzn. Program OSN pro ŽP + instituce OSN v Nairobi nárůst multilateralismu v problematice ŽP, stimulace národních aktivit v obl. ŽP + aktivizace nestátních aktérů 1972 – Limity růstu (Meadows et al.) multilateralismus, vliv nevládních aktérů

Druhá vlna zelené teorie
80. léta transnacionální obrat méně pozornosti státům (komunitarismus) = více pozornosti kosmopolitismu vznik Světové komise pro ŽP a rozvoj 1987 zveřejněna zpráva předsedkyně komise Zpráva Brundtlandové („Naše společná budoucnost“) přichází s konceptem trvale udržitelného rozvoje + změna celkového diskurzu o ŽP (vize společné budoucnosti)

Třetí vlna zelené teorie
90. léta 1992 Konference OSN o ŽP a rozvoji v Rio de Janeiru vysoká medializace, paralelní Globální fórum nevládních organizací oblast ŽP natrvalo do popředí mezinárodní politiky výsledkem nové úmluvy (Úmluva o změně klimatu, Úmluva o biodiverzitě…) Deklarace z Ria, Agenda 21 = důraz na implementaci někteří se domnívají, že myšlenka trvale udržitelného rozvoje v Riu ztratila původní redistributivně založený obsah ze zprávy Brundtlandové prosazuje se propojení trvale udržitelného rozvoje s neoliberálním washingtonským konsensem rozkol nad Kjótským protokolem (ten skončí 2012) – co pak? → Kodaňský summit 12/2009 = výsledky nicmoc obchodování s emisemi atp.

Zelená teorie - hodnocení
normativní hodnoty nové mechanismy = témata low politics se dostávají do popředí MP zájmu hybridizace politické agendy ŽP původně chápáno jako národně založená oblast = poté vzn. MEP + propojení s agendou rozvoje = příklon k neoliberalismu = snaha o napojení na agendu bezpečnosti umožňuje studium vlivu nestátních aktérů v MP

Zdroje Burchill, Scott et al Theories of International Relations. Palgrave Macmillan; 4th edition. Drulák, Petr Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. Kratochvíl, Petr a Petr Drulák (eds.) Encyklopedie mezinárodních vztahů. Portál: Praha. Pšeja, Pavel (ed.) Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

TDMV I Úvod, zopakování hlavních tezí o teoriích, terminologie a teoretické přístupy Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 1. přednáška.

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "TDMV I Úvod, zopakování hlavních tezí o teoriích, terminologie a teoretické přístupy Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 1. přednáška."— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

TDMV I Úvod, zopakování hlavních tezí o teoriích, terminologie a teoretické přístupy Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 1. přednáška.

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "TDMV I Úvod, zopakování hlavních tezí o teoriích, terminologie a teoretické přístupy Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. 1. přednáška."— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář