Orální historie ve výuce dějepisu

Prezentace na téma: "Orální historie ve výuce dějepisu"— Transkript prezentace:

1 Orální historie ve výuce dějepisu
Seminář č. 2 LS AR 2013/2014

2 Co je orální historie?

3 Orální historie jako jedna z metod historiografie je součástí kvalitativního výzkumu a její nezastupitelnost je zřejmá zejména tam, kde je řada pramenů z různých důvodů nepřístupná nebo byla zničena; v tomto případě je často jediným zdrojem informací o určité historické události. Proto má tato metoda svůj specifický význam právě pro výzkum společností ovládaných totalitními režimy, kde neexistuje pluralita pramenů a kde převažují dokumenty státní a stranické provenience, které navíc zaznamenávaly jen takové události, jež jejich původci považovali ze svého hlediska za významné. V období systémových změn se jak rozpadající se nebo nově vznikající instituce příliš nestarají o zabezpečení a archivování dokumentů vzešlých z jejich činnosti. Některé klíčové události písemné dokumenty vůbec nezachycují.

4 Co je hlavním posláním orální historie?

5 vzpomínky a vyprávění účastníků pomáhají rozšířit i faktografickou základnu a spolu s ostatními prameny slouží k analýze historických faktů. Získávání faktů však není hlavní prioritou orální historie, tou je samotný subjekt rozhovoru a jeho individuální sdělení, osobní prožitky, rozhodování ve složitých i každodenních situacích, osobní motivace atd. Za velmi přínosné jsou považovány biografické rozhovory, jejíchž prostřednictvím se badatel může systematicky věnovat např. studiu oblasti lidské paměti, dějin každodennosti, subkultur a tzv. neviditelných vrstev, stejně jako mapovat celou škálu zakoušení „dějin“ na pozadí lidské zkušenosti.

6 Jak OH vznikla a jak se dále vyvíjela? Situace orální historie v ČR?

7 Orální historie vznikla v první polovině 20
Orální historie vznikla v první polovině 20. století, přičemž první orálněhistorické výzkumy proběhly v dobách Velké hospodářské krize a v roce 1948 bylo v USA založeno první orálněhistorické centrum při Kolumbijské univerzitě.[4] Základní výzkumné okruhy je v zásadě možné rozdělit na příslušníky elit, „bezejmenné“ lidi či marginalizované skupiny a na zkoumání lokální historie a tradic. Proces internacionalizace orální historie narůstal od 60. let 20. století. V roce 1967 byla založena americká the Oral History Association a v roce 1973 britská the Oral History Society. První orálněhistorická konference proběhla v roce 1976 v Bologni. Celosvětová organizace International Oral History Association byla založena v roce V současnosti je orální historie silně ovlivněna digitalizací a rozvojem internetu. V českém prostředí se práce s pamětníky objevuje už v 60. letech 20. století, ale tato poměrně nová metoda zažívá svůj boom až v období po Sametové revoluci. Svědčí o tom i to, že jako součást Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR vzniklo v roce 2000 Centrum orální historie a v lednu 2007 byla založena Česká asociace orální historie.

8 Jaké jsou hlavní formy využití OH?

9 Základními postupy metody orální historie jsou rozhovor a životní příběh. V životopisném vyprávění (ať už chronologickém nebo strukturovaném) se tazatel sice může soustředit na určité tematické okruhy, ale přesto ponechává narátorovi volnost vyprávění. Je důležité dovolit narátorovi, aby hovořil o tom, co sám pokládá za důležité, jelikož i to umožňuje interpretaci rozhovoru. V případě opakovaného rozhovoru se tazatel snaží zpřesnit již získaná data či se vrací k opomenutému nebo dříve nedořečenému. O tom získá přehled na základě analýzy prvního rozhovoru. Nutná je orientace tazatele v dané problematice. U rozhovoru by neměly být přítomny další osoby, jelikož by mohly ovlivnit jeho obsah. Řada autorů doporučuje ještě před prvními rozhovory provést rozhovory zkušební a analyzovat z nich záznamy pro vylepšení otázek a komunikačních modelů.

10 Co je pro každý výzkum, který se opírá o OH, podstatné?

11 Výběr narátorů Vztah narátora a tazatele – získání důvěry narátora, narátor i tazatel vystupují jako aktivní účastníci Narátor je před rozhovorem informován o cíli rozhovoru, o tom, že jeho vyprávění bude zveřejněno pouze s jeho souhlasem

12 V čem spočívají úskalí OH?

13 Stále probíhá debata o spolehlivosti metody orální historie
Stále probíhá debata o spolehlivosti metody orální historie. Důvodem může být větší obtížnost interpretace mluveného sdělení na rozdíl od psaného. K psanému zdroji také může být obecně větší důvěra. Další otázky vyplývají ze samotné metody, u které je důležité narátorovo porozumění zadání, vzájemná důvěra s tazatelem i pečlivé interpretace rozhovoru a výběr konkrétních sdělení. Životní příběh je také rekonstrukcí historie z hlediska narátora a jeho pozice v ní. Jelikož lidská paměť působí selektivně a její interpretaci ovlivňují i pozdější zážitky, dá se na interview pohlížet i jako na konstrukt vzniklý interakcí tazatele a narátora. Údaje získané metodou orální historie mají subjektivní charakter, to ale pro badatele neznamená nedostatek, ale spíše novou kvalitu v pojímání dějin. Pro uvedení získaných informací do přesnějšího kontextu a interpretaci lze využít dalších dostupných historických pramenů. OH představuje pouze jeden, specifický pramen, který je třeba doplnit prameny jiného druhu

14 Využití OH ve výuce dějepisu
rodinná historie blízké prostředí a jeho historický rozměr(hodnotové zpracování místní historie) otevření se školy vůči vnějšímu světu (komunitní rozměr) ↓ motivující vyhovuje mnoha požadavkům na moderní výuku dějepis a obsahu vzdělávacího oboru Dějepis v RVP umožňuje uplatnění průřezových témat RVP Rozvíjí klíčové kompetence žáků

15 Kompetence k učení RVP ZV vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě; samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro využití v budoucnosti; RVP G kriticky přistupuje ke zdrojům informací, informace tvořivě zpracovává a využívá při svém studiu a praxi; Kompetence k řešení problémů vyhledá informace vhodné k řešení problému, nachází jejich shodné, podobné a odlišné znaky, využívá získané vědomosti a dovednosti k objevování různých variant řešení, nenechá se odradit případným nezdarem a vytrvale hledá konečné řešení problému; ověřuje prakticky správnost řešení problémů a osvědčené postupy aplikuje při řešení obdobných nebo nových problémových situací, sleduje vlastní pokrok při zdolávání problémů; vytváří hypotézy, navrhuje postupné kroky, zvažuje využití různých postupů při řešení problému nebo ověřování hypotézy; uplatňuje při řešení problému vhodné metody a dříve získané dovednosti, kromě analytického a kritického myšlení využívá i myšlení tvořivé s použitím představivosti a intuice; kriticky interpretuje získané poznatky a zjištění a ověřuje je, pro své tvrzení nachází argumenty a důkazy, formuluje a obhajuje podložené závěry; Kompetence komunikativní naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje; rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běžně užívaných gest, zvuků a jiných informačních a komunikačních prostředků, přemýšlí o nich, reaguje na ně a tvořivě je využívá ke svému rozvoji a k aktivnímu zapojení se do společenského dění; využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou komunikaci s okolním světem; využívá získané komunikativní dovednosti k vytváření vztahů potřebných k plnohodnotnému soužití a kvalitní spolupráci s ostatními lidmi; s ohledem na situaci a účastníky komunikace efektivně využívá dostupné prostředky komunikace, verbální i neverbální, včetně symbolických a grafických vyjádření informací různého typu efektivně využívá moderní informační technologie; vyjadřuje se v mluvených i psaných projevech jasně, srozumitelně a přiměřeně tomu, komu, co a jak chce sdělit, s jakým záměrem a v jaké situaci komunikuje; je citlivý k míře zkušeností a znalostí a k možným pocitům partnerů v komunikaci; prezentuje vhodným způsobem svou práci i sám sebe před známým i neznámým publikem; rozumí sdělením různého typu v různých komunikačních situacích, správně interpretuje přijímaná sdělení a věcně argumentuje; v nejasných nebo sporných komunikačních situacích pomáhá dosáhnout porozumění; využívá znalosti a zkušenosti získané v jednotlivých vzdělávacích oblastech v zájmu vlastního rozvoje i své přípravy na budoucnost, činí podložená rozhodnutí o dalším vzdělávání a profesním zaměření;

16 Kompetence sociální a personální
RVP ZV účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu, na základě poznání nebo přijetí nové role v pracovním prostředí pozitivně ovlivňuje kvalitu společné práce; podílí se na utváření příjemné atmosféry v týmu, na základě ohleduplnosti a úcty při jednání s druhými lidmi přispívá k upevňování dobrých mezilidských vztahů, v případě potřeby poskytne pomoc nebo o ni požádá; přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co si druzí lidé myslí, říkají a dělají; RVP G odhaduje důsledky vlastního jednání a chování v nejrůznějších situacích, své jednání a chování podle toho koriguje; aktivně spolupracuje při stanovování a dosahování společných cílů; přispívá k vytváření a udržování hodnotných mezilidských vztahů založených na vzájemné úctě, toleranci a empatii; Kompetence občanské respektuje přesvědčení druhých lidí, váží si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí; respektuje různorodost hodnot, názorů, postojů a schopností ostatních lidí; rozšiřuje své poznání a chápání kulturních a duchovních hodnot, spoluvytváří je a chrání; Kompetence pracovní využívá znalosti a zkušenosti získané v jednotlivých vzdělávacích oblastech v zájmu vlastního rozvoje i své přípravy na budoucnost, činí podložená rozhodnutí o dalším vzdělávání a profesním zaměření;  BONĚK, Jan. Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie – využití ve výuce dějepisu (1. část). Metodický portál: Články [online] , [cit ]. Dostupný z WWW: < ISSN

17 Kompetence k podnikavosti
RVP G rozvíjí svůj osobní i odborný potenciál, rozpoznává a využívá příležitosti pro svůj rozvoj v osobním a profesním životě; usiluje o dosažení stanovených cílů, průběžně reviduje a kriticky hodnotí dosažené výsledky, koriguje další činnost s ohledem na stanovený cíl; dokončuje zahájené aktivity, motivuje se k dosahování úspěchu  BONĚK, Jan. Slova vdechují dějinám život: Metoda orální historie – využití ve výuce dějepisu (1. část). Metodický portál: Články [online] , [cit ]. Dostupný z WWW: < ISSN

18 Jak postupovat Proveďte základní průzkum o potenciálních lidech, se kterými by měl být prováděn rozhovor. Pokuste se zjistit informace o všech možných organizacích, historických společnostech, domovech důchodců nebo dobrovolných asociacích, které by mohly pomoci nebo by mohly mít zájem na výsledcích tohoto projektu. S pomocí žáků ověřte, zda nebudou nějaká výročí nebo klíčová data, která by mohla sloužit jako podnět pro realizaci tohoto projektu. Pokuste se zhodnotit pravděpodobnou reakci na orální historický projekt. Zajistěte, aby žáci měli před zahájením projektu k dispozici dostatek základních informací k prozkoumání. Ověřte snadnou dostupnost relevantních důkazů z jiných informačních pramenů. Zhodnoťte možné komplikace při práci. Jak dlouho bude trvat příprava žáků, provedení rozhovoru, zpracování informací, interpretace důkazů, prezentace zjištění a zhodnocení výsledků? Kde budou rozhovory prováděny? Jak budou rozhovory nahrávány? Vyplatí se výsledky s ohledem na lidské a materiální prameny? Jsou žáci dostatečně motivováni k provedení rozhovorů na uspokojivé úrovni? Učitelé často vedou žáky, aby si našli osoby, se kterými povedou rozhovor, ale výhody má i to, když je vyhledají učitelé sami. Při vysvětlování projektu před zahájením vlastních rozhovorů s konkrétní osobou to umožňuje ověřit, jak si vybavují své vzpomínky, jejich schopnost hovořit o události nebo aspektu jejich života a jejich ochotu účastnit se ústního historického projektu. Osoby, s nimiž se rozhovor provádí, by také měly být informovány o účelu historického projektu a tom , jak bude nashromážděný materiál použit

19 Přípravná práce pro žáky
základní průzkum chronologických témat nebo tematických okruhů, které jsou předmětem ústního historického projektu; základní průzkum skupiny, z níž budou vybrány osoby pro rozhovor: co víme o důležitosti tohoto chronologického tématu nebo tematického okruhu pro jejich život? Jaký typ relevantních zkušeností budou pravděpodobně mít? poslechnout si některé příklady lidí hovořících o minulosti nebo se podívat na jeden nebo dva přepisy (nebo úryvky), aby si žáci udělali představu, jak má rozhovor vypadat

20 Otázky k rozhovoru Po provedení základního průzkumu by každý žák měl vymyslet tři až pět průzkumných otázek, které mohou sloužit jako základ rozhovoru. Průzkumné otázky zahrnují především to, co by se žáci rádi dozvěděli. Následně by se všichni žáci mohli podělit o své okamžité inspirace, aby se společně dohodli na výsledném souboru průzkumných otázek. Každá průzkumná otázka může vést k několika otázkám pro samotný rozhovor, žáci by měli proto určit své priority a odůvodnit svůj výběr. Musí také přemýšlet o tom, jak dlouhý může tento rozhovor skutečně být. Následně by žáci měli přeměnit průzkumné otázky na otázky pro vlastní rozhovor. Vyučující pak může žákům napomoci tím, že je v jejich úvahách směřuje k prodiskutování některých zásadních otázek. Je důležité přimět žáky, aby přemýšleli o „sondáži a navedení". Sondáž je následná otázka, jejímž účelem je získat více informací a ověřit to, co osoba říkala. Navedení je způsob, jak přeformulovat otázku v případě, že ji dotazovaný nepochopil nebo pro „osvěžení" paměti dotazovaného. Je užitečné motivovat žáky k tomu, aby o každé otázce rozhovoru takto přemýšleli a připravili si případné další sondující nebo navádějící otázky. Žáci by se také měli pokusit přemýšlet o „kontrolách důkazů", které mají podobu jednoduchých následných otázek - např. Kolik vám bylo v té době let? Jak jste se o tom doslechl? Byl jste tam osobně nebo vám o tom někdo řekl?

21 Jak vést rozhovor – informace pro žáky
Jaké základní informace budeme potřebovat o každé osobě, která nám poskytne rozhovor? Např. kde se narodila a kdy, současné a minulé zaměstnání, co dělala v konkrétní době ve svém životě, kde chodila do školy, kde žila v konkrétní době) Vést žáky k tomu, aby bylo pořadí otázek takové, že rozhovor bude plynulý a ne nesouvislý. Upozornit žáky, aby se vyvarovali sugestivních otázek (např. „To vás muselo naštvat?") a vyhýbali se otázkám zjišťovacím (odpověď „ano" nebo „ne"). Otázky by měly být jasné a jednoznačné. Naplánovat s žáky postup, jak podpořit osobu poskytující rozhovor, aby mluvila, a zároveň jak ji dostat zpět k tématu, když se od něj odchýlí. Jak rozhovor zahájit a ukončit. Co dělat, když dotazovanému „dojde řeč" u konkrétní otázky nebo před skončením rozhovoru. Jsou nějaké možnosti, jak ověřit přesnost vzpomínek dotazovaného? Před zahájením vlastního rozhovoru by žáci měli překontrolovat, zda je záznamové zařízení v naprostém pořádku (magnetofon funguje, je v něm založena kazeta), pokud rozhovor nebude nahráván, je třeba zvážit práci ve dvojicích a rozdělení úkolů (kladení otázek, pořízení písemných

22 Důležitá pravidla k rozhovoru
Přijďte včas, buďte připraveni a zdvořilí. Poslouchejte. Nepokládejte otázku, kterou již dotazovaný zodpověděl dříve. Buďte trpěliví. Dejte dotazovanému čas, aby odpověděl svými vlastními slovy. Nehádejte se a neopravujte dotazovaného. Udržujte dotazovaného u tématu, ale nepřerušujte ho příliš často. Pokud si myslíte, že by nebylo vhodné položit následnou otázku, kterou jste neměli dopředu naplánovanou, poznamenejte si ji pro pozdější odkazy. Zakončete rozhovor tím, že dotazovanému poděkujete (zašlete děkovný dopis,

23 Možné tematické okruhy
Jak se život lidí doma a v práci změnil v důsledku rozvoje techniky? Jak se v průběhu století změnil rodinný život? Jak se změnily role manžela a manželky (a rodičů)? Jak se změnilo sexuální chování a sexuální mravy? Jak se pohlíželo na svobodné matky před 50 nebo 60 lety? Jaký rozdíl přinesla antikoncepce? Jak se změnila představa o dětství a dospívání? Jak se změnilo bydlení v průběhu století? Jaké rozdíly přinesl rozvoj městských oblastí v životě lidí ve městech a na venkově? Jak se změnila práce v různých zaměstnáních v průběhu času (úpadek některých zaměstnání a průmyslových odvětví, vytvoření nových, zvýšená mechanizace automatizace apod.)? Jak se změnily vztahy mezi generacemi? Jak se změnila rekreace lidí, jejich kulturní zájmy a jejich koníčky? Jak změny v dopravě ovlivnily způsob, jakým lidé žijí? Jak změny v medicíně ovlivnily život lidí? Jak se změnily naše představy (např. o náboženství a víře, zločinu a trestu, chudobě a bohatství, vzdělání, módě, úloze a zodpovědnostech státu a občanů, národní identitě ( Stradling)

24 Analýza a interpretace rozhovoru
v této části by se žáci měli rozhodnout jako skupina, jak by měl být získaný materiál zpracován. Zda by měl být rozhovor přepsán jako celek nebo by si jej měli několikrát pečlivě poslechnout a potom zapsat hlavní zajímavé body. Měli by také zvážit potenciální přínosy a ztráty každé z možností. Zhodnocení: Přinesl rozhovor odpovědi na ty typy průzkumných otázek, které si původně stanovily, že na ně naleznou odpověď? Měl dotazovaný dobrou paměť? Poskytl dotazovaný nějaké protichůdné informace? Je nějaký způsob, jak ověřit přesnost odpovědí? Byly v některých odpovědích známky jasné zaujatosti? Jak užitečný je tento rozhovor jako historický důkaz? Jak mohl být tento rozhovor proveden lépe?

25 Rady pro vedení rozhovoru ( www.coh.usd.cas.cz
Interview není dialog. Smyslem interview je získat narátorův příběh. Omezte své poznámky na zdvořilý úvod, jímž prolomíte led a potom krátkými otázkami nasměrujte narátora. Skutečně není třeba, abyste líčili detaily cesty vaší zesnulé babičky v zastřešeném voze napříč Kalifornií, abyste narátora „navedli", aby vyprávěl o kalifornské cestě svého dědečka. „Váš dědeček přijel do Kalifornie kolem Hornu. Co Vám o té cestě vyprávěl?" Otázky pokládejte tak, aby odpověď nebyla pouze „ano" či „ne". Začněte s „proč, jak, kde, jaký...". Namísto „Byl pan M. dobrým šéfem?" se zeptejte „Jakým byl podle Vás pan M. šéfem?". Pokládejte vždy pouze jednu otázku. Tazatelé občas kladou několik otázek najednou. Narátor pak pravděpodobně zodpoví pouze první či poslední z nich. Takového způsobu dotazování si všimněte při poslechu nahrávky a můžete se mu při příštím nahrávání vyhnout. Pokládejte krátké otázky. Všichni známe nevyléčitelné řečníky, kteří na konci přednášek kladou pětiminutové otázky. Narátor pravděpodobně bude natolik chápavý, že nebude potřebovat víc než větu či dvě k pochopení otázky. Začněte nekontroverzními tématy. S citlivými otázkami, pokud nějaké máte, vyčkejte až na konec rozhovoru, když se s narátorem lépe seznámíte. Dobrý způsob, jak začít, je oblast narátorova dětství a rodinného zázemí. Nenechte se znervóznit chvílemi ticha. Dejte svému narátorovi šanci, aby si promyslel, co chce dodat, předtím, než si pospíšíte s další otázkou. Uvolněte se, napište si pár poznámek. Jistým znakem tazatele-začátečníka je kladení otázek při každé kratší odmlce. Neznepokojujte se, pokud vaše otázky nejsou ideálně formulované, jak byste si přál/a kvůli osobám, které nahrávku budou poslouchat. Několik nemotorných otázek může narátorovi pomoci, aby se uvolnil, protože si uvědomí, že ani vy nejste dokonalý. Nepřerušujte vyprávěný příběh jen proto, že jste si vzpomněl/a na dobrou otázku nebo proto, že se narátor vzdálil od předpokládaného schématu. Pokud příběh někam vede, nechte narátora pokračovat a otázku si poznamenejte a položte ji později. Pokud se narátor skutečně výrazně vzdálí od tématu a začne mluvit o nepodstatných věcech (nejčastějšími problémy jsou příběhy o rodinných příslušnících či o zdravotních problémech), pokuste se ho opět vrátit k původnímu tématu, a to co možná nejdříve. „Předtím, než budeme pokračovat, bych se chtěla dozvědět, jak se uzavření dolu podepsalo na rodinném rozpočtu. Pamatujete si na to?" Pro narátora je často velmi těžké popisovat osoby. Snadným způsobem jak to překonat je požádat ho, aby popsal fyzický vzhled dané osoby. Pokračování bude pravděpodobně obnášet i zapnutí a vypnutí. Pokud jej máte, je lepší ho zajistit na tlačítku „zapnuto" než riskovat a zapomenout ho zapnout. Samozřejmě, diktafon je vhodné vypnout v případě nečekaného telefonátu či přerušení rozhovoru třetí osobou.

26 Rady pro vedení rozhovoru ( www.coh.usd.cas.cz)
Interwieving je jedna ze situací, kdy je negativní přístup účinnější než pozitivní. Ptejte se tedy na negativní aspekty situace. Např. když se ptáte na osobu, nezačínejte s jejím zveličováním: „Vím, že pan starosta byl velmi velkorysý a moudrý člověk. Připadal Vám také takový?" Jen velmi málo narátorů bude odporovat takovému tvrzení, i když zmíněného starostu sami nepovažují za příjemnou osobu. Pružnější odpověď získáte, pokud začnete negativně. „Slyšela jsem, že navzdory svému renomé, byl starosta poměrně dominantní osobou, co se týče jednání se svými zaměstnanci". Pokud narátor starostu obdivoval, přispěchá s vhodným příběhem, jenž má ilustrovat, do jaké míry se mýlíte. Pokud s ním nevycházel, vaše poznámka mu poskytla příležitost zaměřit se na některé starostovy horší charakterové vlastnosti. U každého důležitého životního okamžiku se pokuste zjistit, kde se narátor nacházel nebo jaká byla jeho role v tomto okamžiku, abyste dokázali posoudit věrohodnost informací, tedy zda jde o svědectví z první ruky či o zkušenosti jiných lidí. „Kde jste byl při bombardování?" „Nemluvil jste později s lidmi, kteří přežili?" „Nelišily se jejich výpovědi od článků v novinách?" Ale nepřehánějte to, aby narátor nenabyl dojmu, že mu nevěříte. Nepouštějte se do debat, pokud se vám zdá výpověď nepravdivá. Namísto toho se zaměřte na získání co největšího množství informací, které badatelům umožní vytvořit pravděpodobnější rekonstrukce. Je možné, že je narátor upřímný a říká přesně to, co viděl. Walter Lord tuto situaci vysvětlil na příkladu žen, které přežily zkázu Titanicu: „Každá žena, se kterou jsem mluvil, uprchla z tonoucí lodě v posledním záchranném člunu. Později jsem však studoval rozmístění těchto člunů a dozvěděl jsem se, že byly umístěny na opačných koncích lodě, takže každá z nich skutečně byla na posledním člunu - protože žádný jiný neviděla." Přesto se pokuste narátorovi s taktem naznačit, že existuje i jiná verze téhož příběhu. Začněte slovy „Slyšela jsem..." nebo „Četla jsem...". Ne kvůli tomu, abyste narátorův výklad zpochybňovali, ale spíše jako příležitost k uvedení dalších důkazů, jež zmíněnou verzi popřou, vysvětlí její vznik či zmírní již řečené. Toto vzájemné porovnávání opačných názorů se může ukázat jako velmi přínosné a jeho prostřednictvím můžeme získat důležité informace. Snažte se omezit situace „off the record", tj. chvíle, kdy narátor při vyprávění zajímavého příběhu poprosí o vypnutí diktafonu. Spíše požádejte o svolení nahrát celý příběh a narátorovi pak nabídněte možnost vymazání dotyčné pasáže, pokud na tom bude stále trvat. Později ji možná budete muset skutečně vymazat a narátor možná ani nebude ochoten za takových okolností příběh vyprávět. Pokud ovšem budete často na požádání vypínat magnetofon, narátor by to mohl vyžadovat čím dál častěji, až se nakonec ocitnete zcela bez rozhovoru. Informace získané mimo nahrávání mají totiž hodnotu pouze tehdy, pokud je vaším vědeckým zájmem sama zkoumaná osoba a „off the record" představuje jediný způsob jak získat informace. Nemají však žádnou cenu, pokud je sbíráte za účelem jejich zpracování dalšími badateli. Během interview nezapínejte ani nevypínejte diktafon. Je mnohem lepší obětovat trochu místa na nedůležitá témata než svou manipulací neustále svádět pozornost na nahrávací zařízení. Stejně tak se nedoporučují mikrofony s možností zapnutí a vypnutí. Pokud jej máte, je lepší ho zajistit na tlačítku „zapnuto" než riskovat a zapomenout ho zapnout. Samozřejmě, diktafon je vhodné vypnout v případě nečekaného telefonátu či přerušení rozhovoru třetí osobou. Ve většině případů je lepší nahrávat v nepřítomnosti dalších osob. Někdy je možné nahrát dvě či tři osoby najednou, určitě by však bylo lepší, kdyby každá z nich mluvila zvlášť. Délka jednoho nahrávání by měla být přiměřená. Hodina a půl je pravděpodobně maximum. Neměli byste zatěžovat narátora ani sebe. Někteří narátoři sami poprosí o ukončení, někdy to za ně učiní jejich rodinní příslušníci. V jiných případech to musíte učinit vy - není neprofesionální přiznat únavu, nedostatek času či místa na nahrávacím médiu. Nezneužívejte interview, abyste se chlubili svými znalostmi, slovní zásobou, šarmem nebo dalšími schopnostmi. Dobrou vizitku si nedělají sami tazatelé, ale j