Světová literatura po roce 1945

Světová literatura po roce 1945
Směry, proudy, autoři...

Situace 9. května Německo kapitulovalo, ale na východní frontě se ještě bojuje. 6. a 9. srpna svrhli Američané atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki a až 15. srpna Japonsko ukončilo boje a 2. září kapitulovalo. Začínají jednání o budoucí podobě Evropy. Rusko si udrželo svůj vliv na východě – vzniká socialistický blok – Evropa je roz-dělena na dvě části, vznikají nové státy - např. NDR. Literatura na Západě navazuje na předválečnou – pokračuje, kde přestala, ale na Východě je povolena jen socialisticko-realistická metoda, mnozí autoři nesmějí psát, nebo emigrují, nebo jsou zavřeni, další vydávají na Západě. Autoři většiny zemí zpočátku reagují na válku, zabývají se jejími následky, situaci po ní. Později se k této tematice ještě vrací, ale jejich pohled je hlubší, přibývá psychologizace. Umělci postupně dospějí k názoru, že nic nového již není možné, že vše už tady bylo – moderna – proto se vracejí ke klasice, kterou nazírají nově, jinak. Vzniká postmoderna.

Literatura a válka válka se stala se stala stresujícím zážitkem, hlavně pro ty, kteří se jí zúčastnili, mluví se i o druhé ztracené generaci – mladí Američané, Rusové, zvláštní postavení má Německo 1. dokumentární pohled na válku, deníky, zápisky: Druhá světová válka (Winston Churchill), deníky Josepha Goebelse, Poslední dopisy ze Stalingradu – dopisy německých vojáků, směly vyjít až po válce, Deník Anny Frankové – vydal po válce její otec (zápisy židovské dívky, která se s rodinou ukrývala) 2. próza účastníků

Německá literatura Wolfgang Borchert 1921-1947
Venku přede dveřmi Hra o jednonohém válečném invalidovi Beckmannovi, který po návratu z fronty nachází doma jenom zavřené dveře a raději volí sebevraždu, je obžalobou války a fašismu a) vycházejí díla, která nesměla vyjít za války b) ohlas na válku Často se mluví o roku nula, o literatuře trosek (Trümmerliteratur) Skupina 47 navázali na humanistickou tradici, téma války, ale i poválečného Německa

Heinrich Böll ( ) Nositel Nobelovy ceny 1972 Byl vychován katolicky a v odporu k násilí, ale později se od církve a těchto teorií odvrátil. Po maturitě se vyučil knihkupcem, studoval germanistiku a klasickou filologii, válku strávil na frontě ve službách wehrmachtu, byl v zajetí. Od roku 1951 se věnoval pouze literatuře. Srpen 68 strávil v Praze. Poté byla jeho díla v ČSSR zakázána. Člen lit. skupiny Gruppe-47. V letech byl prezidentem mezinárod-ního Pen klubu Dílo: Kdes byl, Adame? –autor zde ukazuje absurdnost války, hlavní hrdina je zabit na prahu otcovského domu granátem, který je vystřelen po kapitulaci města. Klaunovy názory – kritika poválečného Německa, jeho pokrytectví, katolicismu Ztracená čest Kateřiny Blumové aneb Jak vzniká násilí a kam může vést –román kritizující policejní zvůli Biliár o půl desáté – román z roku, obdoba Buddenbrooků od hovoří o třech generacích, kdy nejstarší něco vybudovala, prostřední to zničila a na té nejmladší je, aby se rozhodla, zda bude ničit, či budovat. Čímž vlastně popisuje poválečnou německou společnost. A neřekl jediné slovo – manželé střídavě vyprávějí o svém manželství - obžaloba pokrytecké společnosti, v níž bývalí nacisté mají vysoké postavení a skrývají se za církev a fráze

Plechový bubínek Existuje ještě dobrý tucet momentek ležícího, sedícího, lezoucího, capajícího, ročního, dvouletého, dvaapůlletého Oskara. Ty snímky jsou více či méně dobré, všechny dohromady jsou jen předstupněm onoho figurálního portrétu, který byl zhotoven k mým třetím narozeninám. Tady ho už mám, svůj bubínek. Hle, visí mi na břiše rovně, novotou zářící a červenobíle zubatý. Hle jak sebevědomě a svážně uzavřenou tváři tu křížím dřevěné paličky na plechu. Na sobě mám pruhovaný pulovr. Vězím ve skvělých lakýrkách. Vlasy mi na hlavě stojí jak přičinlivý kartáč prahnoucí po cídění, každé z mých očí zrcadlí onu vůli k moci, která se měla obejít bez následovnictva. Hle, jak se mi tenkrát zdařil postoj, který jsem už nehodlal změnit. Tu jsem si řekl, rozhodl se, že na žádný pád se nestanu politikem, a dokonce už ne koloniálním kupcem, spíše udělám tečku, zůstanu tak - a já jsem zůstal tak, zachoval jsem si tuto velikost, tuto výbavu po celá dlouhá léta. Velcí lidi, malí lidi, velký a malý Belt, velká a malá abeceda, Kulihrášek a Karel Veliký, David a Goliáš, prcek a gardová míra; zůstal jsem tříletý gnóm, Paleček, nenastavitelný zagroškudla jsem zůstal, abych byl ušetřen rozlišování mezi malým a velkým katechismem, abych nebyl coby metr dvaasedmdesát dlouhý takzvaný dospělý vydán na milost a nemilost muži, jenž se při holení před zrcadlem zval mým otcem, a zavázán povinností k jeho obchodu, který podle Matzerathova přání měl v své podobě koloniálu jedenadvacetiletému Oskarovi jednou znamenat svět. Abych nemusel cvakat kasou, přidržel jsem se bubnu a od svých třetích narozenin jsem nepovyrostl ani o prst, zůstal jsem tříletý, ale taky třikrát chytrý, jehož všichni dospěle přečnívají, kdežto on je bude převyšovat, jemuž se nechtělo měřit svůj stín jejich stínem, jenž byl uvnitř i zevně naprosto hotový a uzavřený, kdežto oni a do kmetného věku pořád musejí žvanit o vývoji, jenž si pouze ověřoval, co tamti s námahou a často v bolestech získávali zkušenostmi, jenž neměl zapotřebí rok co rok si natahovat větší boty a kalhoty jenom proto, aby se dokázalo, že zde dochází k jakémusi růstu.

Siegfried Lenz Günter Grass
1927, člen Gruppe 47, Ve svých dílech analyzuje vinu německého národa a přetrvávající důsledky jeho nacistické minulosti. Dílo: Hodiny němčiny - policista Jepsen, fanatický zastánce nacismu a malíř Nansen, kterému nacisté zakázali malovat Cvičiště – přetrvávající následky války – sad na místě vojenského cvičiště Vlastivědné muzeum - rozsáhlé dílo, které se dotýká vyhnání Němců z pohraničí. Hlavní hrdina, Roggala, buduje muzeum. Když utíká na západ, dostane se s ním část exponátů ven a budování muzea začíná znovu. Když Roggala zjistí, že muzeum je využíváno k politickým a nacionalistickým cílům, sám muzeum podpálí. 1927, člen Skupiny 47, Nobelova cena 1999 pochází z Gdaňska z německé menšiny, v mládí člen SS, později „svědomí Německa“ Dílo: Plechový bubínek postava trpaslíka Oskara Matzeratha – paradoxy války a života v ní a po ní Kočka a myš Psí léta- volná trilogie věnovaná Gdaňsku a válce Potkanka , Mé století – osobní zpověď, obraz doby – spíš filozofické úvahy

Anglicky psaná literatura
Hlavně americké romány – výpověď jedné generace Norman Mailer (1923) – Nazí a mrtví - líčí hrůzy války, ale i konkrétní postavy – vojáky jedné průzkumné jednotky Anton Myrer (1922) – Velká válka – obraz války na japonské straně Poslední kabriolet – generační román – generace, která odešla z univerzity bojovat do Evropy a nechápe své potomky, že nechtějí bojovat za Ameriku ve Vietnamu Joseph Heller ( ) Hlava XXII (Catch-22–autor vychází z vlastních zkušeností - román je svým způsobem absurdní, ale realistický. Hlavní postavou je poručík letectva Yossarian, který je trochu klaun a trochu blázen (svým způsobem obdoba Švejka). Dílo nemá jednotnou koncepci, jedná se prostě o vylíčení mnoha absurdních situací. Název díla je odvozen podle vojenského paragrafu XXII, který říká, že voják může požádat o pro-puštění z armády je-li blázen, ale zároveň říká, že uvědomuje-li si, že je blázen, nemůže být bláznem. Gold za všechny peníze – kritika politiky, satira

Hlava XXII "Dva," odpověděl Yossarian. "A kolik jich vidíte teď?" zeptal se doktor a ukázal dva prsty. "Dva, "řekl Yossarian. "A kolik teď?" ptal se lékař a neukázal žádný. "Dva," pravil Yossarian. Lékařova tvář se svraštila úsměvem. "Namouduši, ten mladík nelže, radoval se celý šťastný. "On opravdu vidí všechno dvakrát!" Položili Yossariana na vozíček a odvezli ho do pokoje, kde ležel ten první voják, který viděl všechno dvakrát, a na každého, kdo byl s Yossarianem na oddělení, uvalili novou čtrnáctidenní karanténu. "Vidím všechno dvakrát!" volal voják, který viděl všechno dvakrát, když k němu Yossariana přivezli. "Vidím všechno dvakrát!" odpovídal mu Yossarian stejně hlasitým voláním a spiklenecky na něj mrkl. "Ty zdi! Ty zdi!" volal ten druhý voják. "Šoupněte je zpátky!" Jeden z lékařů se opřel o zeď a dělal, že ji tlačí zpátky. "Stačí?" Voják, který viděl všechno dvakrát, chabě přikývl a sklesl zpátky na polštář. Yossarian rovněž chabě přikývl a prohlížel si svého talentovaného kolegu s hlubokou úctou a obdivem. Uvědomoval si, že tu s ním leří mistr. Určitě bude stát za to, onoho nadaného spolupacienta studovat a snažit se ho napodobit. V průběhu noci však talentovaný spolupacient zemřel a Yossarian došel k názoru, že každé napodobování má své meze. "Vidím všechno jednou!" zaječel bez okolků.

Kurt Vonnegut (1922) – Jatka č. 5 – román z posledních dnů války – černá groteska – bombardování Drážďan William Styron ( ) Sofiina volba – začínající spiso-vatel se zamiluje do Sofie,která prožila válku v koncentráku, kde ztratila celou rodinu. Jej přítel žid Nathan trpí tím, že se ho válka nedotkla - jižanský autor, kritická sonda do duše lidí: Doznání Nata Turnera James Clavell ( ) –Král Krysa – obraz zajateckého tábora Ray Rigby ( ) sloužil za druhé světové války v armádě a dvakrát se ocitl ve vězeňském internačním táboře. Zážitky a zkušenosti mu poskytly inspiraci i látku jak pro původní Pahorek, tak pro jeho stejně úspěšné pokračování - Pahorek z písku. Patrick Ryan ( ) – Jak jsem vyhrál válku – autor se stylizuje do role zapisovatele – popisuje osudy jednoho pluku – postmoderní, antihrdinské

Sophiina volba Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: "Copak neřekl: 'Nechte maličkých přijíti ke mně'?" Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce. Sophie, zajíkající se hrůzou, už už měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: "Smíš si nechat jedno děcko." "Bitte?" vyjekla Sophie. "Smíš si nechat jedno děcko." Opakoval. "Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?" "Chcete říct, že si musím sama zvolit?" "Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu - máš volbu." Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. "Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!" začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. "Ich kann nicht wählen!" vykřikla. Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. "Neřvi!" poručil jí. "Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!" Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím. "Nenuťte mě volit," šeptala v úpěnlivé prosbě. "To přece nemůžu." "Tak je tam pošlete obě," řekl doktor pomocníkovi, "nach links." "Mami!" a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované podlaze zvedla. "Vezměte si tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou!"

A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku - na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout - a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička na vždy mizí z očí. Není divu, že lidé v Evropě židy tak nenáviděli, za to, že si mysleli, když zaplatí trochu peněz, když ucvrknou Geld, že můžou mít všecko, co se jim zamane. Myslí si, že si můžou koupit i lásku!“ Chytila mě za rukáv a benzínovými výpary mě ovanula vůně whisky. „Židi! Panebože, jak já je nenávidím! Já ti toho, Stingo, tolik nalhala. Všecko, co jsem ti napovídala o Krakově, byla lež. Po celé své dětství, celý svůj život jsem skutečně židy nenáviděla. A zasloužili si to, tu nenávist. Nenávidím je, špinavé, židovské cochons!“ Ale Sophie patřila, jak už jsem naznačil dříve a jak to sama vypověděla Hössovi toho podivného dne jejich nezdařeného sblížení, k "vyvolené elitě" a ve srovnání s většinou nových příchozích do tábora „měla veliké štěstí“. Nejdřív ji přidělili do jednoho „baráku“, kde by při běžném chodu událostí prodělávala to přesně vypočítané zkrácené „umírání za živa“, jež bylo údělem všech jejích spolutrpitelek. (V této souvislosti mi Sophie opakovala, co jim řekl na uvítanou SS Hauptsturmführer Fritzch, a možná bude dobré, když tu uvedu jeho i její slova verbatim: "Pamatuju si úplně přesně, co prohlásil: 'Přišli jste do koncentračního tábora, do žádného sanatoria, a existuje odtud jenom jedna cesta - komínem' Pak dodal: 'Komu se to nelíbí, může zkusit oběsit se na ostnatých drátech. Jestli jsou v téhle skupině židi, nemají právo žít víc jak dva týdny.' Pak ještě řekl: 'Jsou tu nějaké jeptišky? Ty mají, stejně jako faráři měsíc. Všichni ostatní tři měsíce.'"

Ruská literatura - nejvíce postižená byla generace, který nesla tíhu války – byli velmi mladí, stala se pro ně měřítkem hodnot, velkolepé obrazy bitev, i osudy mladých důstojníků. Tzv. 4 B – Bykov, Bogomolov, Bondarev, Baklanov, K. Simonov, M. Šolochov, Obraz hrdinství Boris Polevoj – Příběh opravdo-vého člověka Alexandr Fadějev – Mladá garda Konstantin Simonov – Živí a mrtví Jurij Bondarev – Hořící sníh Boris Vasiljev – A jitra jsou zde tichá... Grigorij Baklanov – Píď země

Michail Šolochov 1905 – 1984, pochází z Donu – téma celoživotní (Tichý Don, Donské povídky), Nobelova cena 1965) Válce věnoval román Bojovali za vlast a novelu Osud člověka - příběh obyčejného vojáka, který za války ztratí vše, najde v sobě sílu pomoci válečnému sirotkovi; rámcová próza: Sokolov putuje s Andrjušou, u přívozu vše vypráví převozníkovi a pak putují dál. Přijde o ženu, 2 dcery, syn zahyne u Berlína, on uteče ze zajetí...

Osud člověka V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku. Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: "Soudruhu, nejsi raněn?" Odpovídám mu: "A co bys rád chlapče?" On na to: "Jsem vojenský lékař, nemohu ti něčím pomoct?" Postěžoval jsem si mu, že mi levé rameno lupe a otéká a že mě děsně bolí. Povídá tak nějak zostra: "Sundej si blůzu a košili." Stáhnul jsem to všechno ze sebe a on mi začal ruku v rameni prohmatávat svými jemnými prsty, ale tak, že se mi dělaly mžitky před očima. Skřípu zuby a povídám mu: "Ty jsi zřejmě zvěrolékař a ne doktor pro lidi. Proč mi tak mačkáš to bolavé místo ty mordýři?" Ale on prohmatává dál a hudruje: "Ty máš největší právo křičet. Mě budeš něco vykládat! Drž se, teď tě to bude bolet ještě víc." A tak mi škubne rukou, že se mi v očích až rudě zajiskřilo. Když mi otrnulo, ptám se: "Co to děláš, ty fašisto nešťastná? Mám ruku rozbitou na hadry, a ty mě za ni tak rafneš." Slyším, jak se potichu zasmál, a povídá: "Já myslel, že mě pravačkou bacíš, ale ty jsi zřejmě kliďas. A ruku nemáš rozbitou, byla vykloubená, tak jsem ti ji napravil. No, co to teď dělá, ulevilo se ti?" A opravdu, cítil jsem, jak bolest polevuje. Poděkoval jsem mu upřímně a on šel dál v té tmě a potichoučku se ptal: "Jsou tu ranění?" To je tedy opravdu doktor, jak má být! I v zajetí, i potmě koná své velké dílo.

Národní literatury Poezie i próza

Německo, Švýcarsko, Rakousko
Christa Wolfová – (1929) autorka NDR, řeší různá společenská témata Rozdělené nebe – téma berlínské zdi Kasandra Max Frisch – ( ) Námětem jeho próz i dramat jsou rozpory člověka ve zmecha-nizovaném světě, varuje v nich před násilím a válkou, apeluje směrem k lidstvu, aby se lehkovážně nevzdávalo Země a kultury a demonstruje, jak důležitou roli v životě hraje cit a náhoda- vše nelze vypočítat Homo Faber Stiller Johannes Mario Simmel (1924) – rakouský prozaik žijící ve Švýcarsku, autor bestsellerů. Řeší závažné politické problémy, prolínají se s osobním životem hrdinů Láska je jen slovo Všichni lidé bratři jsou Ernst Jandl ( ) - proslavil svými slovními hříčkami, je považován za jednoho z předních zástupců německy psané experimentální lyriky- tzv. konkrétní poezie česky: Mletpantem

Elfriede Jelinekova se narodila roku 1946, 2004 Nobelova cena
rakouská spisovatelka, otec českým žid, přežil holocaust, ale psychicky nemocný – i ona sama měla problémy, studovala hudbu, členka KS Burgtheater- drama se zabývá neochotou vypořádat se s nacistickou minulostí v Rakousku a vyvolala skandál. román Pianistka - autobiografické rysy, příběh sadomasochistické staré panny tyranizované matkou, kt. se zamiluje do nadaného studenta Chtíč (R)- problém pornografie Ottos Mops Ottos Mops trotzt Otto: fort Mops fort Ottos Mops hopst fort Otto: soso Otto holt Koks Otto holt Obst Otto horcht Otto: Mops Mops Otto hofft Ottos Mops klopft Otto: komm Mops komm Ottos Mops kommt Ottos Mops kotzt Otto: ogottogott Ernst Jandl

Itálie - snaha vymanit se z pozůstatků války – ztráta hodnot (šmelina, prostituce), orientace na obyčejného člověka, vznik neorealismu: úsilí o důsledně prokreslené a dramatické vidění každodenního života s důrazem na soc. problematiku, lidový jazyk, metoda filmového střihu – mozaiky obrazů. Hl. ve filmu. Pier Paolo Passolini – ( ) prozaik, režisér, považoval se za marxistu, obraz rozvrácené společnosti, drsný, silný Darmošlapové - popis poválečného života mladých italských bezdomovců, kteří si na živobytí vydělávají krádežemi. filmy: Mamma Roma Evangelium sv. Matouše Oidipus král Dekameron Alberto Moravia ( ) prozaik, dramatik, kritik, esejista Horalka – neoreal. román s prvky existencialismu z konce války v Itálii Římanka – vyprávění prostitutky Adriany a její odhodlání vychovat sama své dítě Římské povídky – neoreal. povídky o lidech z okraje společnosti

Italský film – nová vlna
V italské literatuře došlo po válce k velmi těsnému propojení s filmem. Neorea-listé usilovali o důkladně zpracování tehdejšího italského života a některých období minulosti Itálie, především fašismu a odporu proti němu, jelikož v Itálii bylo poměrně málo odpůrců fašismu, byli nuceni hledat své hrdiny mezi oby-čejnými venkovany - snažili proniknout do jejich myšlení, to občas působí poněkud křečovitě a nevěrohodně. Používali jednoduchý jazyk, podobný lidové řeči, metodu filmového střihu, skládání ze stříplů, ve filmu hrají neherci V období fašismu byla tato díla považována za morálně a vlastenecky nevhodná. Je to vlastně syrové podání reality, která není nikterak přibarvená a to ani v zájmu děje, nic nevynechává. Přesto lze říci, že si vybírá z každého období to, co se tomuto směru hodilo, proto nemůžeme hovořit o nestrannosti či objektivitě. Federico Fellini ( ) – propojil oba směry, kritik společnosti Sladký život – tento film bývá označován jako jeho vrcholné dílo, jedná se o kritiku života římské společenské smetánky. Darmošlapové – 1953 Silnice – 1954 Podvodník – 1955 Cabiriiny noc Amarcord Vittorio de Sica (Horalka, Slunečnice), Lucchino Visconti

Francie navazuje na předválečné směry – surrealismus
Jacques Prévert ( ) . ovlivněn surrealismem, autor hravé poezie, písňových textů, poezie non-sensu Slova Raymond Queneau ( ) matematik, spisovatel- experimentátor, vliv surrealismu a existencialismu román Zazi v metru Stylistická cvičení -99 variací na téma historky o mladíkovi v autobuse a jeho setkání s přítelem a nepřišitém knoflíku" = 99 X popsaná situace pomoci různých jazykových vrstev a slangů. Boris Vian ( ), francouzský prozaik, novinář, jazzový hudební skladatel, dramatik, písničkář, herec, malíř, hudebník, kritik, překladatel, scenárista - kritika církve, militarismu, sociální péče se mísí s jakousi idealizací lásky – prvky existencialismu Naplivu na vaše hroby – odsouzeno, fiktivní překlad neexistujícího spisovatele Pěna dní

Jacques Prévert To nezpívám já ale květy které jsem spatřil
to se nesměju já ale víno které jsem vypil to nepláču já ale láska kterou jsem ztratil Uprostřed léta Byla jsem plná úžasu byla jsem nahá jako nikdy se sukní vyhrnutou do pasu a v jeho dlaních se mé tělo od nehtů na nohou až po vlasy nádherně chvělo Byla jsem jako pramen pod prutem proutkaře A hřích se změnil v zázrak Amen.

Jak namalovat portrét ptáka
musíte mlčet z hloubi duše počkat až vletí do klece a když je uvnitř musíte zlehka zavřít štetcem dvířka a potom smazat všecky mříže a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko Musíte namalovat strom a najít ptáka tu nejkrásnější větev a namalovat listí na větvích a svěží vánek sluneční paprsky a bzukot hmyzu v žáru léta a potom čekat až pták začne zpívat Jestliže nezpívá je to zlé znamení znamení že obraz není k ničemu než k vyhození Když zpívá je to dobré znamení znamení že obraz je bez kazu Zlehýnka vytrhněte jedno z ptačích per a napište své jméno v rohu obrazu. (Else Henriquezové) Musíte nejdřív namalovat klec s otevřenými dvířky pak namalovat pro ptáka něco krásného a prostého a milého co ptáka přiláká postavit plátno poblíž stromu na zahradě v hájku nebo v lese ukrýt se za strom a mlčet nehnout ani brvou... Někdy pták přiletí hned se vší kuráží a jindy váhá celé roky než se odváží Nesmíte ztratit trpělivost čekat čekat třeba celou věčnost Čas čekání však není nijak úměrný kvalitě obrazu Když konečně pták přiletí pokud přiletí že

Stylistická cvičení Záznam: Polední špička na lince S. Mladík zhruba šestadvacetiletý, měkký klobouk, místo stuhy ozdobný prýmek, nezvykle dlouhý krk. Všeobecná tlačenice na zastávkách. Zmíněný mladík se rozčiluje na svého souseda. Vyčítá mu, že do něj neustále vráží. Plačtivý tón, snaha o důraznost. Nato zahlédne volné místo a vrhne se k němu. O dvě hodiny později se prochází s přítelem po Římském nádvoří před nádražím Saint-Lazare. Přítel říká: "Měl by sis nechat semhle přišít knoflík." Ukazuje kam (na výstřih) a vysvětluje proč. R. Queneau: Stylistická cvičení (s. 9). Praha 1994, Volvox Globator (přeložil Patrik Ouředník)

Nový román Existencialismus
Též antiromán, objektivní román – experimentuje s jazykem, román ztrácí dějovou linii, tvoří ho úvahy, reflexe, není zasazený v čase Alain Robbe-Grillet (1922) – prozaik, kritik, teoretik, režisér Loni v Marienbadu Muž, který lže Nathalie Sarrautová ( ) - metoda proudu vědomí Tropismy (takto označovala autorka bezděčné city a pocity, podprahové myšlenky) Existencialismus vychází z pojetí člověka jako odcizeného jedince, pův. fil. směr po 1. sv. válce v Německu (Martin Heideger, Karl Jaspers, Gabriel Marcel). V literatuře je to člověk, který si v krizové situaci uvědomí své bytí, ale v životě nenajde smysl, pozná se až teprve v očích druhých Jean-Paul Sartre ( ) Nobelova cena 1964 Je považován za zakladatele existencialismu, dramatik, prozaik

Špinavé ruce – na tuto hru existuje velice několik rozdílných pohledů
Nevolnost (v češtině vyšlo též pod názvem Hnus) Dílo lze velmi těžko charakterizovat, ale jedná se jakousi směs eseje a románu s filozofickým zaměřením. Kniha je psána jako deník, který si píše historik A. Roquentin, když sbírá materiál o markýzi de Rellebon. Zapisuje svá pozorování jednoho maloměsta, kde je často použit dialog obyvatel tohoto města. Roquentin postupně objevuje existenci bytí „v sobě“, je tím zhnusen a nakonec se uzavírá sám do sebe. Tento román byl jakýmsi předznamenáním existencialismu Zeď soubor 5 novel, nejznámější je novela Zeď. Děj se odehrává za španělské občanské války ve věznici s odsouzenci na smrt. Zeď je jednak odděluje v jejich samotě a zároveň je místem jejich popravy. Hlavní hrdina (komunista Ibbieta), si uvědomí absurditu svého života a udělá si ze svých věznitelů žert. Udá svého velitele, že se ukrývá v márnici na hřbitově (bezpečně ví, že tam není). Těší se na zklamané věznitele, ale dostává milost, jeho vůdce se totiž rozhodl změnit úkryt a byl zde nalezen. Dílo: dramata Mouchy– dramatická parafráze Orestei (Aischylos). Toto drama je považováno za počátek existencialistického divadla. Špinavé ruce – na tuto hru existuje velice několik rozdílných pohledů Za zavřenými dveřmi (v češtině i pod názvem S vyloučením veřejnosti). Hra je vybudovaná podle klasického aristotelovského modelu - jednoty času a děje. V jedné místnosti spolu debatují tři mrtví: novinář Garcin - popravený ve válce jako dezertér, lesbička Inès (sebevražedkyně) a egoistická erotomanka (vražedkyně vlastního dítěte) Estelle. Žádná z těchto postav se není ochotna vzdát svého mínění o sobě. Z toho je usvědčuje vidění druhých, ti se stávají zrcadly, kde mohou vidět pravdu a na tomto obraze není možné nic změnit. Pak žijí v pekle prokletí pohledem těch druhých

Pierrovi se ulevilo a zhluboka vydechl
Pierrovi se ulevilo a zhluboka vydechl. Ale zornice měl stále podivně rozšířené; potil se. „Viděla jsi je?“ zeptal se. „Já je nemohu vidět.“ „Tak buď ráda, bála by ses jich. Já jsem na ně zvyklý.“ Evě se stále ještě chvěly ruce, krev jí bušila ve spáncích. Pierre vytáhl z kapsy cigaretu a strčil ji do úst. Ale nezapálil si. „Mně nevadí když je vidím,“ řekl, „ale nechci, aby se mě dotýkaly: bojím se, abych od nich nedostal uhry.“ Chvilku přemýšlel a pak se zeptal: „A slyšela jsi je?“ „Ano,“ řekla Eva, „je to, jako když hučí letadlo.“ (Právě tak jí to minulou neděli řekl Pierre.) Pierre se poněkud shovívavě usmál. „Přeháníš,“ řekl. Ale stále byl hrozně bledý. Podíval se Evě na ruce: „Třesou se ti ruce. Rozrušilo tě to, chudinko Agáto. Ale nemusíš se tím trápit: dříve než zítra už nepřijdou.“ Eva nemohla promluvit, jektala zuby a b•la se, aby si toho Pierre nevšiml. Pierre si ji dlouze prohlížel. „Jsi hrozně krásná,“ řekl a vrtěl hlavou. „To je škoda, to je opravdu škoda.“ Natáhl rychle ruku a dotkl se jejího ucha. „Ďáblice krásná! Trochu mi překážíš, jsi příliš krásná, to mě rozptyluje. Kdyby nešlo o rekapitulaci …“ Zarazil se a podíval se překvapeně na Evu. „Ale to není to pravé slovo … Přišlo mi tak … přišlo mi tak,´“ řekl a neurčitě se usmíval. „Měl jsem tamto už na jazyku … a tohle …se připletlo místo něho. Už nevím, co jsem ti chtěl říct.“ Na okamžik se zamyslel a zavrtěl hlavou. „Tak,“ řekl, „a já budu spát.“ A dětským hláskem dodal: „ Víš, Agáto, jsem unavený. Už mi to vynechává.“ Odhodil cigaretu a díval se neklidně na koberec. Eva mu strčila pod hlavu podušku. „ Můžeš taky spát,“ řekl jí, zavíraje oči, „ ty už se nevrátí.“ „REKAPITULACE.“ Pierre spal, nevinně se usmíval; hlavu měl nakloněnou: jako by se chtěl tváří dotýkat jejího ramene. Evě se nechtělo spát, říkala si: Rekapitulace. Pierre se prve najednou hloupě zatvářil a to slovo se mu vyvalilo z úst, dlouhé a bělavé. Pak se užasle díval před sebe, jako by to slovo viděl a nepoznával. Měl otevřená, ochablá ˙sta; jako by se v něm cosi zlomilo. „Blekotal. To je poprvé, co se mu to stalo: ostatně sám si toho všiml. řekl, že už mu to vynechává.“ Pierre tiše rozkošnicky zasténal a lehce pohnul rukou. Eva se na něho přísně podívala: „Co bude, až se probudí?“ To jí vrtalo hlavou. Hned jak Pierre usnul, musela na to myslet, nemohla si pomoci. „Jsem to hlupák,“ říkala si, „nezačne to dřív než za rok; jak to řekl Franchot.“ Ale úzkost ji neopouštěla; rok; zima, jaro, léto, začátek jiného podzimu. Jednoho dne jeho tvář ztupne, čelist mu zůstane viset, pootevře uslzené oči. Eva se sklonila k Pierrově ruce a přitiskla k ní rty: „Dřív tě ale zabiju.“ Zeď

Albert Camus Nobelova cena 1957 pochází z francouzsko-španělské rodiny v Alžíru, po návratu do Paříže se zapojil do protiválečné kampaně a stal se kritikem francouzské koloniální politiky v Alžírsku ve svých dílech soustředil na proble-matiku odcizenosti a vzpoury, často se u něj objevuje téma strachu ze samoty. Jeho díla jsou reakcí na ztrátu tradičních hodnot a přesvědčení o nesmyslnosti a absurdnosti života. Psal drama, prózu, filozofické spisy, eseje. Představitel existencialismu. Mor dílo je jakousi románovou kronikou. Jejíž děj se odehrává v Oranu – městě zamořeném morem. Kroniku píše jeden z hrdinů (lékař Bernard Rieux), využívá při tom zápisky intelektuála Tarraoua. Caligula-pravděpodobně autorovo nejlepší drama. Hru o římském císaři pojal opět netradičně, Caligulu bere jako člověka, který revoltuje proti absurditě pomocí zločinů a her smrti. Nebere ho jako blázna. Proti Caligulovi vzniká vzpoura – ten se jí však směje. Hra je zaměřená proti diktátorským režimům. Cizinec – muž, který bezdůvodně zabije, jen proto, že „bylo horko“ – ve vězení se teprve zamýšlí nad svým životem

Cizinec Odpoledne v sále ustavičně vířily hustý vzduch mohutné ventilátory a malé pestré vějíře porotců se míhaly všechny jedním směrem. Měl jsem dojem, že advokátova obhajovací řeč nikdy neskončí. Přesto jsem ho ale jednu chvíli začal poslouchat, poněvadž řekl: "Je pravda, zabil jsem." A pak pokračoval stejným tónem, a kdykoli mluvil o mě, vždycky říkal "já". Nestačil jsem nad tím žasnout. Nahnul jsem se k jednomu četníkovi a ptal jsem se ho, proč to dělá. Řekl mi, abych mlčel, a za chvilku dodal: "To dělá každý advokát." Řekl jsem si, že mě tím od mého vlastního případu ještě víc odstrkují, že ze mě dělají nicotnou figurku a do jisté míry se stavějí na mé místo. Ale to už jsem stejně myslím byl od té soudní síně na hony daleko. Kromě toho se mi advokát zdál směšný. Jen zcela zběžně uplatňoval, že šlo o provokaci, a potom začal taky mluvit o mé duši. Jenže mně se zdálo, že zdaleka není tak schopný jako prokurátor. "I já jsem se sklonil nad touto duší," řekl, "avšak na rozdíl od zasloužilého představitele státního zastupitelství jsem tam cosi nalezl, a dokonce mohu tvrdit, že jsem v ní četl jak v otevřené knize."

Ruská literatura Vladimír Nabokov (1899-1977) – emigroval
Pozvání na popravu Lolita – až prvky pornografie – láska starého muže k mladinké dívce postmoderní román Čingiz Ajtmatov (1928) – obraz SSSR, odhaluje, co mělo být skryto – narkomanie, prvky magického realismu Popraviště Stanice Bouřná Alexandr Solženicyn ( ) – bývalý vězeň Gulagu, svědomí Ruska Jeden den Ivana Děnisoviče Souostroví Gulag kombinace faktu a umění, osudy jednoho vězně Rakovina alegorie na režim

Jeden den Ivana Děnisoviče
V pět hodin ráno, jako každý den, zazněl budíček - tloukli kladivem o kolejnici u štábního baráku. Přerývané vyzvánění proniklo jen slabě okenními tabulkami pokrytými na dva prsty námrazou a brzo utichlo; byla zima, dozorci se nechtělo dlouho zvonit. Zvuk ustal, a venku byla pořád ještě tma jako vprostřed noci, když Šuchov vstával na kýbl, do okna svítily jenom tři žluté lucerny: dvě v koridoru, jedna uvnitř tábora. Nějak dlouho nešli odemknout barák, ani nebylo slyšet, že by se služba chystala vynést na tyčích záchodovou bečku. Šuchov nikdy nezaspal budíček, vstával, hned jak se ozval. Do nástupu měl asi tak půldruhé hodiny svého soukromého, neerárního času. Kdo se vyzná v táborovém životě, vždycky simůže přivydělat: někomu spíchnout ze staré podšívky potah na palčáky, mohovitému kamarádovi z party přistrčit suché válenky přímo na palandu, aby nemusel šlapat bosky a dolovat je z hromady, nebo oběhnout sklady, okouknout, kde by se dala někomu udělat službička, zamést nebo něco přinést; anebo skočit do jídelny, chvíli sbírat misky ze stolů a odnášet je, naskládané v kupách na sebe, do umývárny - taky se přitom sežene trochu jídla. Jenže tam by se rád přiživil kdekdo, a hlavně když v miskách něco zbyde, člověk se neudrží a začne je vylizovat. A Šuchov si dobře zapsal za uši slova svého prvního parťáka Kuzjomina - byl to starý táborový mazák, v třiačtyřicátém roce seděl už dvanáct let, a řekl jednou na holoseči u ohně nové várce svých zelenáčů, které přivezli z fronty:

"Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáže žít i tady. Víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat bezpečákovi." Pokud jde o ty práskače, to tedy přehnal. Ti si vždycky krk zachrání. Jenže ta záchrana stojí cizí krev. Vždycky vstával Šuchov hned, jak se ozval budíček, dnes ale nevstal. Už včera nebyl nějak ve své kůži, bůhví co to bylo, napůl ho rozrážela zimnice, napůl měl v celém těle lámání. Ani v noci se pořádně nezahřál. V polospánku mu chvílemi připadalo, že se dopravdy rozstonal, chvílemi, že je mu líp. Pořád si přál, aby ještě nebylo ráno. Ale ráno přišlo v svůj čas. Ostatně, jak se tady zahřát - okno na prst zamrzlé a na stěnách kolem celého stropu - barák je pořádná haluzna! - bílá pavučinka. Jinovatka. Šuchov nevstával. Ležel na horní palandě dvojáku, deku a vatovaný kabát přetažené přes hlavu a chodidla v jednom rukávu blůzy. Neviděl nic, ale podle zvuků rozeznával všechno, co se děje v celém baráku i v koutě, kde spala jeho parta. Třeba teď. Dva dědci ztěžka šlapou, jak nesou po chodbě jednu z beček - vejde se do ní osm kbelíků! Prý služba pro invalidy, lehká práce. Jen ať to někdo zkusí vynést ji a nerozlejt! Teď zase žuchla u pětasedmesátky o zem hromada válenek ze sušárny. Aha, a teď i u nás (naše parta byla dnes v sušárně taky na řadě). Parťák a jeho zástupce se obouvají mlčky, jejich dvoják vrže. Zástupce teď půjde do výdejny pro chleba a parťák na štáb, do výrobně plánovacího oddělení. Ale dnes na VPO nepůjde k úkolářům, jak chodívá každý den. Šuchov si vzpomněl: dnes jde přece o všecko - jejich partu, stočtyřku, chtějí ze stavby dílen strčit na nové pracoviště, na "Socměstečko!" Jenomže to Socměstečko je pláň holá, samá sněhová hrbatina, a než se tam vůbec něco začne dělat, musí lidi nejdřív vykopat díry, postavit sloupy a natáhnout ostnatý drát - sami na sebe, aby neutekli. A teprve pak stavět. Měsíc se tam nebudou mít kde ohřát, to je hotová věc, ani bouda pro psa tam není. A oheň si tam nerozděláš - z čeho taky? Makej jako ras, jinak ti není pomoci.

Nabokov - Lolita „To budem spát v jednom pokoji?“ řekla Lo a v obličeji jí to dynamicky škubalo jako vždycky – ani rozzlobeně, ani znechuceně, ale prostě dynamicky −, když chtěla dodat otázce zvlášť procítěný důraz. „Poprosil jsem o přistýlku. Vyspím se na ní, jestli chceš.“ „Ty ses zbláznil,“ řekla Lo. „Proč, drahoušku?“ „Protože, dra-hou-šku, až na to přijde dra-hou-šek máti, tak se s tebou rozvede a mě zaškrtí.“ Zkrátka dynamická. Nebrala to vážně moc vážně. „Tak koukej,“ řekl jsem a posadil jsem se, zatímco ona stála, kousek ode mě, a se zalíbením na sebe zírala, nikoli nepříjemně překvapená vlastním vzhledem, a naplňovala svým růžovým slunečním svitem udivené a potěšené zrcadlo na dveřích šatníku. „Koukej Lo. Udělejme si jednou provždy jasno. Z čistě praktických důvodů jsem tvůj otec. Cítím k tobě velikou něhu. V nepřítomnosti tvé matky za tebe zodpovídám. Nejsme bohatí, a když budeme cestovat, budeme muset – spoustu věcí budeme prostě prožívat spolu. Dva lidé, kteří sdílejí jeden pokoj, vstupují nevyhnutelně do jakéhosi – jak bych to řekl – jakéhosi −“ „Krvesmilství, chceš říct,“ řekla Lo a odkráčela do šatníku, vzápětí s rozpustilým zlatavým hihňáním vyšla ven, otevřela vedlejší dveře, a teprve když svýma podivnýma kouřovýma očima opatrně nakoukla dovnitř, aby se zase nespletla, odebrala se do koupelny. Otevřel jsem okno, strhl ze sebe propocenou košili, převlékl se, zkontroloval fialovou ampulku v kapse kabátu, odemkl jsem – Vyřítila se ven. Pokusil jsem se ji obejmout, jen tak, jakoby nic, kapka potlačené něhy před večeří. „Hele, nech toho olizování a obstarej něco k jídlu.“

má spoustu známých jmen, uznávaných autorů: William Saroyan ( )– arménský původ, často píše o svých krajanech, laskavý pohled na svět: Tracyho tygr, Tati, tobě přeskočilo, Lidská komedie Jerome Salinger (1919) – Kdo chytá v žitě – obraz dospívání Edgar Lawrence Doctorow (1931) satiry amerického snu – Regtime John Irwing (1942) – Svět podle Garpa, Pravidla moštárny – řeší aktuální problémy doby

ní. Bylo to smutné a nikam to nevedlo a tygr o tom musel začít.
Tracyho tygr Čas od času zabloudily oči Tracyho tygra po okolí v naději, že zahlédnou mladou tygřici, jejíž chování a způsoby by byly vhodné pro cokoli, co by z jejich setkání mohlo vzejít. Ale ať se díval jak se díval, většinou žádnou nespatřil. Většinou viděl jen samé pouliční kočky. Při těch několika vzácných příležitostech, kdy mu do oka padla přece jen opravdická tygřice, měl tygr právě kamsi velice naspěch a času mu zbývalo jenom tolik, aby se stačil ještě v běhu ohlédnout a podívat se za ní. Bylo to smutné a nikam to nevedlo a tygr o tom musel začít. "Uáách," řekl. "Co říkáš?" zeptal se Tracy. "Uáchm." "Nerozumím ti." "Suamách." "Co je to?" "Samachám." "Znamená to něco?" "Achsámachám," říkal trpělivě tygr. "Mluv pořádně, když chceš něco říct," zlobil se Tracy. "La," řekl tygr. "To je skoro francouzsky," řekl Tracy. "Mluv normálně. Víš, že francouzsky neumím." "Lásal." "Laso?" "Sa," řekl tygr. "Nezkracuj slova, spíš je prodlužuj, ať ti můžu rozumět," poprosil ho Tracy. "S," řekl tygr. "Umíš mluvit líp," řekl Tracy. "Buďto mluv, nebo buď zticha." Tygr zůstal zticha. Tracy přemýšlel, co chtěl tygr říct, a najednou na to přišel.

"Já tě zavezu," nabídl se Garp, ale Duncan znovu obrátil očiv sloup.
Svět podle Garpa Garp měl podezření na většinu lidí, kteří přitahovali jeho ženu a děti; cítil úpornou potřebu chránit těch pár lidí, které miloval před tím, aby nebyli - podle jeho představ - "jako všichni ti ostatní". Chudák paní Ralphová nebyla nejspíš jediná oběť, kterou urážel svými paranoidními předpoklady. Myslím, že bych měl víc chodit mezi lidi, uvažoval Garp. Kdybych měl zaměstnání, přemítal - a to byla myšlenka, která se vracela denně a kterou se od té doby, co nepsal, znovu zabýval. Na světě snad nebylo jediné zaměstnání, které by se Garpovi zamlouvalo, a rozhodně už žádné, pro které by měl kvalifikaci. Dovede psát; a je přesvědčen, že pokud píše, píše dobře. Ale důvod, proč zamýšlel najít si práci, byla okolnost, že se podle svého mínění potřeboval dovědět víc o ostatních lidech; chtěl v sobě také překonat nedůvěru, jakou k nim cítil. Zaměstnání by ho aspoň donutilo přijít s lidmi do styku - a kdyby ho k tomu nepohánělo, zůstal by raději zase doma. Myšlenku na zaměstnání nebral z počátku vážně kvůli psaní. Teď kvůli psaní uvažoval, že zaměstnání potřebuje. Začínají mi docházet lidé, které si dovedu představit, myslel si, ale možná to všechno způsobila okolnost, že nikdy neexistovalo mnoho lidí, kteří by se mu zamlouvali; a už příliš mnoho let nenapsal nic, co by se mu líbilo. "Takže já jdu!" volal na něho Duncan a Garp přestal snít. Chlapec měl na zádech jasně oranžový ruksak; pod ním měl stočený a upnutý žlutý spací pytel. Garp obojí vybral kvůli viditelnosti. "Já tě zavezu," nabídl se Garp, ale Duncan znovu obrátil očiv sloup. "Auto má přece máma, tati," připomněl, "a ještě je v práci." "No jistě; Garp se posměšně zazubil. Pak si všiml, že si Duncan bere kolo, a zavolal na něho ze dveří: "Proč nejdeš radši pěšky, Duncane?"

"Proč?" vyhrkl Duncan podrážděně.
Proto, aby ti šílený šestnáctiletý automobilista nepřerazil páteř anebo aby tě nějaký opilec, který najednou dostane srdeční záchvat, nesmetl ze silnice, myslel si Garp - a aby ti nerozdrtil tu tvou nádhernou hruď o obrubník a aby se ta tvoje výjimečně krásná lebka nerozpoltila, až dopadne na chodník, a aby tě pak ještě nějaký idiot nezabalil do starého koberce, jako bys byl něčí oblíbený pes nebo kočka, které našli v kanále. A pak přijdou nějací pitomci z předměstských vil a budou hádat, komu to asi patří. ("Myslím, že to je z toho zelenobílého stavení na rohu Elm Street a Dodge".) Potom tě někdo přiveze domů, zazvoní a řekne mi: "Ehm, promiňte, je mi líto," a ukáže na tu krvácející věc na zadním sedadle a zeptá se: "Patří to vám?" Jenže Garp nebyl s to říct nic víc než: "Tak jo, vezmi si to kolo, Duncane. Ale dávej pozor!" Pak hleděl za Duncanem, jak přejíždí ulici, šlape pedály až k dalšímu bloku a rozhlédne se, než zahne (Ten je hodný; jak pečlivě dává rukou znamení - jenže třeba je to pouze pro můj klid). Je to bezpečná vilová čtvrť menšího bezpečného města; utěšené trávníky, rodinné domky - většinou rodiny univerzitních učitelů, tu a tam velký dům, rozdělený na bytové jednotky pro studenty. Například Ralphova matka byla vlastně cosi jako věčná studentka, přestože měla vlastní vilu --a přestože byla starší než Garp. Její bývalý manžel učil nějaký předmět z oboru přírodních věd a nejspíš jí platil školné. Heleně kdosi říkal, vzpomněl si Garp, že žije s nějakou studentkou. Paní Ralphová bude nejspíš naprosto hodná osoba, uvažoval Garp; má chlapce a bezpochyby ho miluje. Jen kdyby byla opatrnější! myslel si Garp. Člověk musí být opatrný; lidé si to ani neuvědomují. Je to tak jednoduché všecko naráz zničit.

Beat generation - beatníci
generační hnutí mladých, kteří se vzbouřili proti konzumnímu životu – cestují, berou drogy, odmítají morálku, disciplínu, nemají žádný program Jack Kerouack ( ) – jakýsi mluvčí generace, toulal, vytvořil typ tuláka bez vazeb, cíle, protestoval proti mechaničnosti života a proti sociální nejistotě v kapitalistickém světě. Prohloubil metodu spontánního psaní Na cestě – 2 muži se vydávají na cestu Amerikou Dharmoví tuláci – hl. hrdina utíká od civilizace do přírody – „bible“ hippies William Seward Barroughs ( ) – experimentální prózy – osvobozená slova, volná láska, promiskuita Teplouš – hrdinové se jen protloukají životem Feťák Allen Ginsberg ( ) - básník Kadiš – žalozpěv za jeho matku Kvílení – báseň věnoval beatníkům, považovaná občas za brak

Beat generation - beatníci
Lawrenc Ferlinghetti (1919) Roku 1953 založil spolu s Petrem D. Martinem paperbackové nakladatelství City lights books, ve kterém vyšla velká část knih beat generation Charles Bukowski ( ) o lidech dole, ukazuje jejich běžný rutinní život, který se tolik liší od amerického snu, satira, drsné vyjadřování – postava Chinaski Hollywood Všechny řitě světa i ta má - povídky Ken Elton Kesey ( ) autor mezi beatníky a hippiess Vyhoďte ho z kola ven! román o poměrech v psychiatrické léčebně a o marné revoltě – zfilmované jako Přelet nad kukaččím hnízdem

Na cestě Dean se už chystal vyrazit zpátky z Mexico City. „Co to tam ksakru děláš?“ zasténal jsem. „Chudáčku Sale, kluku nebohá, udělalo se ti blbě. Stan na tebe dohlídne. Teď poslouchej, jestli v tom svým stavu vůbec můžeš: zařídil jsem si tady rozvod s Camillou a dneska večer jedu zpátky za Inez do New Yorku, jestli teda auťák vydrží. „To celý nanovo?“ zaúpěl jsem. „To celý nanovo, kamaráde. Musím se vrátit do života. Nejradši bych tu ovšem s tebou zůstal. Třeba ještě přijedu.“ (…) Dvanáct hodin později jsem si v té své žalostné horečce konečně uvědomil, že je pryč. Tou dobou frčel zpátky přes banánové hory, tentokrát sám uprostřed noci. Když se mi udělalo líp, došlo mi, co je vlastně Dean za krysu. Ale zrovna tak jsem chápal i celou tu neuvěřitelnou složitost jeho života, a že mě prostě musel nechat nemocnýho v posteli a jet se postavit tváří v tvář všem svým ženám a strastem. „Dobrý, Deane, nic neříkám.“

Dřepíme na pláži lásky Dřepíme na pláži lásky mezi Picassovými mandolínami plnými písku zahrabanými hlupci kteří neznají žádné tajemství mastnými papíry od svačiny klepety mrtvých krabů a otisky hvězdic Dřepíme na pláži lásky mezi mořskými pannami vyvrženými na břeh jejich uřvanými dětmi a plešatými manžely a neumělými dřevěnými zvířátky s nohama ze lžiček na zmrzlinu která chodí a milují jenom proto aby se najedla Dřepíme na srázu lásky bezpečni tak jak jen dřepící mohou být mezi loužemi zbylými po slaných přílivech sexu a sladkými říčkami spermatu a zplihlými ptáčky pohřbenými do měkkého masa písku A dosud se smějeme a dosud běháme a dosud se vrháme do člunů lásky ale je tam větší hloubka a je mnohem později než si myslíme a všechno jde ke dnu a všechny záchranné pásy nás zradí A my pijeme a topíme se

Kvílení I/V iděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci, kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu, kteří odhalili mozky Nebesům pod nadzemní dráhou a spatřili mohamedánské anděly, jak se potácejí prozřelí po střechách činžáků, kteří procházeli univerzitami se zářivýma studenýma očima, měli halucinace o Arkansasu a tragédii Blakeova světla mezi válečnými vědátory, které vyloučili z akademií pro bláznovství & publikaci obscénní ódy na oknech lebky, kteří křehli zimou v neholených pokojích ve spodním prádle, pálili peníze v koších na odpadky a naslouchali přes zeď Hrůze, které zkopali do přirození, když se vraceli přes Laredo s opaskem marihuany pro New York, kteří polykali oheň v popadaných hotelech nebo pili terpentýn v Rajské uličce, smrt, nebo noc co noc očistcovali svá torza pomocí snů, pomocí drog, pomocí bdělých nočních můr, alkoholu, ocasu a nekonečných prcponků,...

Svět je báječné místo k narození jestli vám nevadí že štěstí vždycky není tak velký požitek jestli vám nevadí že si tu a tam šeredně spálíte prsty zrovna když je všechno tak prima to víte ani na nebesích nezpívají po celý čas jestli vám nevadí že někteří lidé umírají nebo snad mají jen hlad čas od času což se dá celkem snést pokud to nejste zrovna vy Ó svět je báječné místo jestli vám příliš nevadí pár měknoucích mozků na vyšších místech nebo nějaká ta bomba kterou vám sem tam zcela jistě hodí někdo na hlavu a různé jiné nepřístojnosti které víc než dost Sužují naši patentovanou společnost a její potentáty stejně jako její prachsprosté katy a její pátery a různé jiné policajty a její všemožné segregačky a kongresové vyslýchačky a různé jiné opletačky všechno čím naše bláhové tělo je dědičně zatíženo Jistě svět je to nejlepší ze všech míst kde se dá dělat spousta věcí jako třeba legrační kousky a milostné kousky a psí kusy a zpívat smutné písničky a mít inspiraci a chodit sem a tam na všechno koukat a vonět ke kytkám a okukovat sochy a dokonce i myslet a líbat lidi a dělat děti a nosit kalhoty a mávat klobouky a tancovat a chodit plavat do řeky a na pikniky uprostřed léta a prostě vůbec "si to užívat" Jistě jenže zrovna když jste v nejlepším přijde usměvavý Funebrák (L. Ferloinghetti)

Vyhoďte ho z kola ven! Viděl jsem to stejně, jako vidíte změnu na člověku, co byl dlouho pryč, ale kdo ho vidí denně, den za dnem, ten si ničeho nevšimne, protože změna probíhá postupně. Po celou cestu k pobřeží jsem viděl známky úspěchu, kterého v tomhle kraji dosáhl Kombajn od té doby, co jsem tu byl naposledy – když například na stanici zastavil vlak a vytlačil ze sebe šňůru dospělých mužů v nachlup stejných oblecích a kloboucích, snes je jako snůšku ve všem všudy stejného hmyzu, položivé výrobky, které pěkně jeden po druhém, prd-prd-prd, vypadávaly z posledního vagónu, a potom vlak zahoukal na elektrickou píšťalu a pokračoval v cestě zpustošenou krajinou, aby zas někde dál vyklopil novou várku. Nebo takové věci jako pět tisíc domů stejných do poslední mrtě, dokonale vyražených nějakým obřím strojem, a natažených po kopcích za městem, tak čerstvě vyrobených, že byly pořád ještě spojené jako uzenky, tabule s nápisem: ZALOŽTE SI U NÁS HNÍZDO – VÝHODNÉ SPLÁTKY PRO VÁLEČNÉ VETERÁNY, dětské hřiště za drátěným plotem pod kopcem a další tabule, na které stálo: CHLAPECKÁ ŠKOLA SV. LUKÁŠE – a kde pět tisíc děcek v zelených manšestrových kaťatech a bílých košilích pod zelenýma pulovrama proplétalo hada na akru drceného štěrku. Šňůra dětí se vlnila, kroutila a cukala sebou jako opravdický had, a při každé prudké obrátce se z jejího konce utrhlo malé děcko a koulelo se k plotu jako pejří. Při každé otočce hada. A pořád to samé děcko, pořád to samé. Všech těch pět tisíc děcek žilo v těch pěti tisících domech, které patřily těm chlápkům, co vystoupili z vlaku. Domy si byly podobné jako vejce vejci a děcka si to občas spletla a vrátila se do cizích domů a k cizím rodinám. Nikdo si toho nevšimnul. Najedla se a šla spát. Všímali si akorát toho malýho děcka z konce hada. Vždycky bylo tak uválené a potlučené, že ať přišlo kam přišlo, nikam nezapadalo. Nedokázalo se ani uvolnit a zasmát. Těžko se můžete smát, když cítíte tlak těch signálů, co na vás vyzařují z každého nového auta, které jede kolem, z každého nového domu, který vidíte cestou.

Holywood Tu noc jsem si sedl za psací stroj, nalil si dva panáky, vypil dva panáky, vykouřil tři cigarety a poslouchal v rádiu Brahmsovou Třetí, a pak jsem si uvědomil, že potřebuji něco, co by mi pomohlo dostat se ke scénáři. Vytočil jsem Pinchotovo číslo. Byl doma. "Ano?" "Jone, tady je Hank." "Hanku, jak se máš?" "Prima. Poslyš, vemu těch deset táců." "Ale říkal jsi, že kdyby sis to vzal napřed, mohlo by to překazit tvůj tvůrčí proces " "Rozmyslel jsem si to. Žádný tvůrčí proces nebude ." "Chceš říct..." "Chci říct, že to mám v hlavě celé hotové , ale nic ještě není na papíře ." "Co máš v hlavě hotové?" "Je to o jednom ožralovi. Sedí prostě celé dny a noci na barové stoličce."

"Myslíš si, že lidi bude takový člověk zajímat
"Myslíš si, že lidi bude takový člověk zajímat?" "Poslyš Jone, kdybych se kdy staral o to, o co se lidi zajímají, nikdy bych nenapsal." "Dobrá. Mám ti přinést ten šek?" "Ne. Stačí, když pošleš poštou. Dnes večer. Děkuju." "Já děkuju," řekl Jon. Šel jsem k psacímu stroji a posadil se. Náhle to šlo. Psal jsem: SMUTNÁ A ZBABĚLÁ DUŠE OPILCE EXTERIÉR/INTERIÉR-DANDY'S BAR-DEN KAMERA SJÍŽDÍ SHORA DOLŮ; POMALU S NÍPROCHÁZÍME barovými dveřmi dovnitř: INTERIÉR BARU. Na barové stoličce sedí MLADÍK. Vypadá, jako by zde seděl odjakživa. Zvedá svou skleničku... Dostal jsem se do toho. Potřebujete akorát první řádek, a pak už jde všechno samo. Měl jsem to v sobě, bylo to tu, jenom to potřeboval něco, co by to dalo do pohybu.

Rozhněvaní mladí muži a univerzitní román v Anglii
Jedná se o nezávislé autory, kteří jsou spřízněni jednak generačně a jednak stylem psaní. Jejich styl je silně levicový, kritizují konzumní společnost, britskou konzervativní morálku, zvyklosti a společenské konvence. Jejich dílo spojuje motiv - mladý hrdina, nejlépe čerstvý absolvent nové univerzity, má nastoupit do zaměstnání, kde má zahájit kariéru. To však odmítá, protože má odpor ke komerční společnosti. Hlavní hrdina nakonec se společností splyne a stane se tak součástí systému, který kritizoval. John Osborne - drama John Braine John Wain Kingsley Amis Malcolm Bradbury David Lodge

John James Osborne ( ) Ohlédni se v hněvu , zfilmováno. V této hře stvořil prototyp „rozhněvaného mladého muže“, který revoltuje proti tradičním hodnotám anglické společnosti. Jimmy Porter je mladý revoltující intelektuál dělnického původu. Kritizuje rozkastování společnosti na lepší a horší. Útočí především na své blízké, zejména na svou ženu Alison (dcera koloniálního důstojníka). Tyto konflikty vedou k manželské krizi a k odloučení. Na konci této hry však manželé k sobě nachází cestu. Komik – starý komik Billy Rice ztělesňuje zlatou éru music-hallu, jeho syn Archie Rice jeho úpadek. Musí bojovat o holé přežití v čím dál podřadnějších lokalitách s čím dál podbízivějšími vtipy, kterým se už diváci nesmějí. Křečovitě veselá maska baviče mu vrostla pod kůži, nedokáže ji odložit ani v soukromí. John Gerard Braine ( ) 1957 Místo nahoře – je to vyprávění (v 1. a 3. osobě) účetního Joea Lamptona, který se dostává mezi bohatou elitu jednoho severoanglického městečka. K cestě k bohatství použije tradiční metodu – sňatek s naivní boháčovou dcerou. Při cestě vzhůru se rozejde se svou přítelkyní Alicí, která spáchá sebevraždu. Joe cestou nahoru odhodí veškeré zábrany a stane se čistě kariéristou. Teprve v závěru románu jej mravně obrodí sebevražda Alice. Tento román Braina zařadil mezi Rozhněvané mladé muže a stal se nejvýraznějším z jeho děl. 1962 Život nahoře – pokračování předešlého díla

John Barrington Wain (1925-94) Pospíchej dolů
Sir Kingsley William Amis ( ), zpočátku typický rozhněvaný mladý muž, pak satirik, považován za zakladatele tzv. univerzitního románu. Šťastný Jim - román o mladém vysokoškolském učiteli, který pomocí komična revoltuje proti akademickému prostředí, tím se autor vysmívá konvencím. Nekonvenčním chování hlavního hrdiny vznikají komické a trapné situace. Sir Malcolm Stanley Bradbury ( ) Lidé nejsou k snědku kniha je ironickou komedií života na britských universitách. Střetávají se zde studenti různých názorů, vyznání, původu, … David Lodge (1935) Hostující profesoři Svět je malý Pěkná práce Den zkázy v Britském muzeu obraz anglických a amerických univerzit, satirik

Sci-fi, fantasy literatura
Magický realismus Prolíná se v něm realita s mýtem, snem – prolínání dvou světů, Jižní Amerika Gabriel García Márquez (1928) Sto roků samoty – kronika rodu Buendíů a městečka Macondo Láska za časů cholery Kronika ohlášené smrti Sci-fi, fantasy literatura Sci-fi čerpá z vědeckých poznatků, jak by mohl vypadat svět, často cizí planety, dobývání vesmíru: tvrdá sci-fi, poetická, humánní Ray Bradbury (1920)– poetická sci-fi, povídky hrůzy, varování před zničením světa – Marťanská kronika, 451 ° Fahrenheita Arthur Charles Clarke ( ), astrofyzik, spisovatel – mimozemské civilizace Vesmírná odysea – let lodi Discovery k Saturnu 2010: Druhá vesmírná odysea Isaak Asimov, Robert Heinlein (hard sci-fi)

Marťanská kronika Devět šest, zpívaly hodiny, uklízet. Z doupat ve stěnách vyrazili droboučcí roboti-myšky. Pokoje se hemžily malými čističi z gumy a kovu. Vrážely do židlí, vířily kartáčkovýma nožkama, prohrabávaly se tkanivem koberců a pozorně do sebe nasávaly každé zrníčko prachu. Potom, jako nějací tajemní nájezdníci, zmizely zase ve svých norách. Jejich růžové elektrické oči pohasly. Dům byl čistý. Deset hodin. Dešťovou clonou problesklo slunce. Dům stál sám ve městě rozpadlých trosek a popela. Byl to jediný dům, který zůstal stát. V noci město vydávalo radioaktivní záři, viditelnou na mnoho mil. Deset patnáct. Rozprašovače zkrápěly zahradu zlatými vodotrysky a sytily mírný ranní vzduch třpytivou svěžestí. Voda orosila okenní tabulky a stékala dolů po zuhelnatělé západní stěně, kde byl bílý nátěr z domu opálen. Až na pět míst byla celá západní fronta domu černá. Na jednom místě byla v nátěru silueta muže kosícího trávu. Jinde zase, jako na fotografii, shýbala se nějaká žena a trhala květiny. O kousek dál byl v jediném titánském okamžiku vypálen do dřeva obraz hošíka se vztaženýma rukama; o něco výše obrázek letícího míče a proti němu děvčátko, chytající do vztažených ruček míč, který už nikdy nedopadl. Těch pět skvrn v nátěru - muž, žena, děti a míč - se zachovalo. Zbytek byl pokryt tenkou zuhelnatělou vrstvou. Jemný rozprašovač sytil zahradu lesknoucími se krůpějemi. Jak vzorně tenhle dům až do dneška zachovával svůj pořádek! Jak pečlivě se tázal: "Kdo to jde? Jaké je heslo?"

Sto roků samoty - Márquez, Gabriel José García
Karneval už dostoupil nejzazších mezí bláznovství... V tu chvíli pohltili nádherný ohňostroj výstřely z pušek... na náměstí leželi mrtvi nebo raněni tři hudebníci, devět šašků, čtyři kolombíny, sedmnáct karetních králů, jeden ďábel, dva francouzští pairové a tři japonské císařovny.*** ...prostranství před nádražím zaplavilo více než tři tisíce čekajících osob, dělníků, žen a dětí, a tlačilo se i do přilehlých ulic, které vojáci přehradili řadami kulometů. Vypadalo to spíše jako na veselém tržišti...***„ Chudáček praprababička," řekla Amaranta..., "samým stářím nám umřela." Úrsula se polekala. "Já jsem přece živá!" prohlásila. "Tak vidíš," řekla Amaranta..., "už ani nedýchá." "Já přece mluvím!" vykřikla Úrsula. "Už ani nemluví," řekl Aureliano. "Umřela jako cvrček." Pod tíhou důkazů se Úrsula vzdala.

Během skoro dvaceti let bojů byl plukovník Aureliano Buendía mnohokrát doma, ale spěch, s jakým vždycky přijížděl, vojenský doprovod, který ho neopouštěl ani na okamžik, a konečně legenda, která se vázala k jeho osobě a jíž se dokonce ani Úrsula zcela neubránila, ho nakonec proměnily v cizího člověka. Za svého posledního pobytu v Macondu si zabral dům pro své tři souložnice a doma se ukázal jen dvakrát nebo třikrát, když měl čas přijmout pozvání na oběd. Krásná Remedios i dvojčata, narozená uprostřed války, ho málem neznaly. Amarantě zase vzpomínka na bratra, jenž strávil mladá léta tepáním zlatých rybek, nijak nešla dohromady s oním bájným válečníkem, který se oddělil od ostatních lidí třímetrovým kruhem. Když se však dozvěděli, že příměří je nablízku, začali doufat, že se vrátí přeměněn opět v lidskou bytost, schopnou přijímat lásku svých blízkých, a rodinné city, které tak dlouho dřímaly, ožily s větší silou než kdy dřív. "Konečně zas budeme mít v domě muže," řekla Úrsula. Amaranta první vytušila, že ho ztratily navždy. Týden před příměřím, když se objevil doma bez doprovodu, jen s dvěma bosými příkazníky, kteří složili na verandu postroj jeho muly a kufr s versi, jediné co mu zůstalo z někdejší honosné výstroje, zahlédla ho dveřmi šicího pokoje a zavolala na něj. Plukovník Aureliano Buendía se zřejmě pracně rozpomínal, kdo to vlastně je. "Já jsem Amaranta," vysvětlila vesele, šťastna, že se vrátil, a ukázala mu ruku s černým obvazem. "Podívej." Plukovník Aureliano Buendía se na ni usmál stejné jako tenkrát, když ji s tím obvazem uviděl poprvé, onoho vzdáleného rána, kdy se vracel do Maconda odsouzen k smrti. "To je hrůza," řekl, "jak ten čas letí!"

Vládní vojsko muselo chránit dům
Vládní vojsko muselo chránit dům. Lidé ho proklínali, plivali po něm a obviňovali ho, že vyhnal válku do krajnosti jen proto, aby ji dráž prodal. Třásl se horečkou a chladem a podpaždí měl znovu plná vředů. Šest měsíců předtím, když zaslechla pověsti o příměří, Úrsula otevřela jeho manželskou ložnici, poklidila tam a pálila v koutech myrhu domnívajíc se, že její syn se vrátí domů s úmyslem zvolna zestárnout mezi Remediosinými plesnivými panenkami. Ten však v posledních dvou letech splatil životu všecky splátky, a stáří v tom nebylo výjimkou. Když míjel zlatotepeckou dílnu, kterou Úrsula připravila s obzvláštní péčí, dokonce ani nepostřehl, že v zámku vězí klíč. Nevšiml si drobných škod, kterými čas poznamenal dům a které by po tak dlouhé nepřítomnosti musely připadat jako vyslovená pohroma každému, kdo by se pamatoval, jak to tu vypadalo dřív. Nevadily mu stěny, z kterých oprýskalo vápno, špinavé chomáče pavučin v koutech, uprášené begónie, chodbičky všekazů v trámech, mech na stěžejích dveří ani žádná z úskočných pastí, které mu nastrojil stesk. Sedl si na verandu, zahalil se do ponča a nesundal si ani vysoké boty, jako by čekal, jen co přestane pršet, a celé odpoledne se vydržel dívat, jak do begónií padá déšť. To už Úrsula pochopila, že jí tu dlouho nezůstane. "Nebude-li to válka," pomyslila si, "může to být jedině smrt." Ona domněnka byla tak jasná a přesvědčivá, že ji považovala za předtuchu. Toho dne při večeři si domnělý Aureliano Segundo pravou rukou nadrobil chléb a levou snědl polévku. Jeho dvojenec, domnělý José Arcadio Segundo, si nadrobil chléb levou rukou a polévku snědl pravou. Jejich pohyby byly navzájem tak sladěné, že nevypadali jako dva bratři sedící proti sobě, ale spíš jako nějaký kousek se zrcadly. Na počest příchozího teď opakovali představení, které si vymysleli, jakmile zjistili, že vypadají stejné; plukovník Aureliano Buendía je však nepostřehl. Sedel tu tak lhostejné, že si nevšiml dokonce ani Krásné Remedios, když cestou do ložnice prošla okolo nahá. Jediná Úrsula se nakonec odvážila vytrhnout ho ze zahloubání.

Utopie, antiutopie – jak by svět mohl vypadat, jak nechceme, aby dopadl
Geore Orwell ( ) – prvky politické satiry Farma zvířat – na způsob bajky 1984 – obraz světa, který dělá z lidí stroje. Největší radostí je nejen potrestání, ale manipulace člověkem, aby trest přija Fantasy literatura – imaginární svět, čerpá z bájí, mytologie John Ronald Reuel Tolkien ( ) Pán prstenů – boj se zlem ve fantaskním světě Středozemě – nejhorší zlo neseme sami v sobě Hobit – pro děti – o cestě za pokladem Terry Prattchet (1948) Cyklus próz Úžasná Zeměplocha - paroduje sci-fi i fantasy, prvky humoru, satiry, např. Barva kouzel – Lehké fantastično – Čaroprávnost – Mort

Barva kouzel (Úžasná Zeměplocha)
V poslední době se většinou přistupovalo v centrech magického dění k budování velkých místností z denaturovaného oktironu, který je schopen odstínit téměř všechny druhy kouzel. Tady se ukládaly nejnebezpečnější grimoáry, alespoň na dobu, než jejich moc alespoň částečně vyprchala. Tak se také ocitl v podzemí Neviditelné univerzity Oktávo, největší ze všech grimoárů. Byla to kniha, která patřila samotnému Stvořiteli vesmíru. A právě tuhle knihu kdysi Mrakoplaš v sázce otevřel. Měl pouhou vteřinu, ve které mohl nahlédnout dovnitř. Po první vteřině by se automaticky dala do pohybu různá poplašná zaklínadla, ale i ta jediná vteřina stačila jednomu z osmi Velkých zaklínadel vyskočit z pradávného svazku a usadit se Mrakoplašovi na mozku jako žába na prameni. "A co bylo potom?" dychtivě vyzvídal Dvoukvítek. "No co by. Vyvlekli mě ven. A samozřejmě mě vyrazili ze školy." "A to vážně nikdo neví, k čemu je to zaklínadlo dobré?" Mrakoplaš zavrtěl hlavou. "Ono zároveň zmizelo z té knihy. Stránka zůstala čistá. Nikdo to nebude vědět, dokud ho nevyslovím. Nebo dokud nezemřu, to je jasný. Potom se nějak vysloví samo. Já sám nevím vůbec nic, co se toho týče, mohlo by klidně zastavit slunce, nebo ukončit čas, nebo bůhvíco." Dvoukvítek ho poplácal po rameni. "Nemá cenu se tím trápit," řekl optimisticky. "Pojď, porozhlédneme se znovu, jak bychom se odsud dostali."

Farma zvířat Z domu se ozývala změť hlučných hlasů. Vrátila se zpět a zpět nahlédla oknem. Ano, probíhala tam zuřivá hádka. Ozývaly se výkřiky, mlátilo se pěstmi do stolu, vrhaly se zuřivé pohledy a pronášela vášnivá obvinění. Zdá se, že příčinou hádky byla skutečnost, že Napoleon i pan Pilkington zahráli najednou károvým esem. Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo, a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti. 1984 "Porazili jsme tě, Winstone. Zlomili jsme tě. Viděl jsi své tělo. Tvoje vědomí je ve stejném stavu. Myslím, že v tobě nezůstalo příliš hrdosti. Kopali tě, bičovali, uráželi, řval jsi bolestí, válel ses po zemi ve vlastní krvi a ve svých zvratcích. škemral jsi o milosrdenství, zradil jsi všechny a všechno. Můžeš si představit ponížení, kterého se ti ještě nedostalo?" Winston přestal plakat, ale slzy mu ještě kanuly z očí. Vzhlédl k O'Brienovi. "Julii jsem nezradil," řekl. O'Brien se na něj zamyšleně podíval. "Ne," řekl, "ne, to je pravda. Julii jsi nezradil." Winstonovi zaplavila srdce zvláštní úcta k O'Brienovi, kterou zřejmě nic nedokázalo zničit. Jak je inteligentní, pomyslel si, jak je inteligentní! O'Brienovi nikdy neušlo, co se mu říká. Každý jiný by okamžitě odvětil, že Winston Julii zradil. Neboť - bylo ještě něco, co z něho mučením nevypáčili? řekl jim všechno, co o ní věděl, o jejích zvycích, o jejím charakteru, o jejím minulém životě; přiznal až do nejtriviálnějších detailů všechno, co se odehrávalo na jejich schůzkách, všechno, co řekl on jí a ona jemu, mluvil o tom, co si koupili na černém trhu, o jejich cizoložství, o jejich naivním spiknutí proti Straně - všechno. A přesto, v tom smyslu, jak on to slovo chápal, ji nezradil. Nepřestal ji milovat, jeho city k ní zůstaly nezměněné. O'Brien pochopil bez dalšího vysvětlování, jak to myslí. "Pověz mi," zeptal se, "jak brzy mě zastřelí?" "Může to trvat dlouho," řekl O'Brien. "Jsi těžký případ. Ale nevzdávej se naděje. Každý se dřív nebo později vyléčí. Nakonec tě zastřelíme."

Pán prstenů: Dvě Věže Gimli stál na zdi opřen o předprseň. Legolas seděl nahoře na zídce, hrál si s lukem a vyhlížel do tmy. "Tohle se mi líbí víc," řekl trpaslík a dupl na kámen. "Kdykoli se přiblížíme k horám, roste ne mně síla. Tady je dobrá skála. Tahle země má tuhé kosti. Cítil jsem je v nohou, když jsme šli od valu. Dej mi rok a stovku mých příbuzných, a uděláme z toho místo, o které se budou armády tříštit jako voda." "O tom nepochybuji," řekl Legolas. "Ty jsi ovšem trpaslík a trpaslíci jsou zvláštní národ. Mně se tu nelíbí a za světla se mi tu nebude líbit o nic víc. Povzbuzuješ mě ale, Gimli, a jsem rád, že stojíš vedle mě se svýma silnýma nohama a tvrdou sekyrou. Kdyby tak s námi bylo víc tvých příbuzných. Ještě víc bych ovšem dal za stovku dobrých lukostřelců z Temného hvozdu. Budeme je potřebovat. Rohirové mají celkem dobré lučištníky, ale je jich málo; příliš málo." "Na stříleni z luku je tma," řekl Gimli. "Je vlastně čas ke spánku. Spánek! Cítím, že mi schází jako nikdy žádnému trpaslíkovi. Jízda na koni je únavná věc. Ale sekyra v mé ruce nemá stání. Dej mi jen řádku skřetích krků a prostor na rozmach, a všechna únava ze mě spadne!"

Detektivní literatura
„královna detektivky“ Agatha Christie ( ) stvořila své detektivy (Hercule Poirot a slečna Marplová) Deset malých černoušků, Záhada zamčeného pokoje Tvrdá linie Raymond Chandler, Ed Mac Bain Vraždy podle abecedy Po vraždě lorda Carmichaela Clarka se stal tajemný A B C senzací dne. Noviny pomalu nepsaly o ničem jiném: že byly odhaleny všechny možné i nemožné stopy, že se očekává zatčení každou chvíli. Otiskovaly se fotografie všech lidí i míst, pokud měly jakkoli vzdálenou spojitost s vraždou. Byl interviewován každý, kdo se interviewovat dal. I v parlamentu byly vzneseny dotazy. Vražda v Andoveru se teď dostala do spojitosti s ostatními dvěma. Pánové ze Scotland Yardu dospěli k názoru, že vrah bude nejspíš dopaden, zainteresuje-li se do toho veřejnost. Veškeré obyvatelstvo Velké Británie se změnilo v armádu detektivů - ametérů. Daily Flicker si vymyslel neobyčejně efektivní titulek:Může být ve vašem městě! Poirot byl samosebou středem pozornosti. Noviny otiskly fotokopie dopisů, které dostal. Byl všeobecně odsuzován za to, že zločinům nezabránil, a obhajován z toho důvodu, že prý každým okamžikem odhalí vraha. Novináři ho pronásledovali ve dne v noci žádostmi o rozhovor. Monsieur Poirot dnes prohlásil: Načež následovalo půl sloupce nesmyslů. Podle názoru monsieur Poirota je situace vážná Monsieur Poirot v předvečer úspěchu Kapitán Hastings, důvěrný přítel monsieur Poirota, sdělil našemu zvláštnímu dopisovateli... "Prosím vás, Poirote," naléhal jsem, "věřte mi, že jsem jakživ nic podobného neřekl!" Přítel odpovídal laskavě: "Já vím, Hastingsi, já vím. Mluvené slovo a psané - ona je mezi nimi překvapující propast. Existuje způsob zkroucení vět, který úplně obrátí originální význam."

Drama 50. léta – absurdní drama: ukazuje bezmocnost člověka, neschopnost komunikovat, schopnost dorozumět se – dialogy beze smyslu, absurdita – nesmyslnost konání Samuel Beckett ( ) – „autor jedné hry“ Čekání na Godota: 2 tuláci Vladimír a Estragon čekají na pana G., který by měl změnit jejich osud – kdy, čím, kdo je to – nevědí (NC 1969) Eugéne Ionesco ( ) – původem Rumun, básník, esejista – existenciální úzkost z bytí, nesmyslné dialogy Plešatá zpěvačka- jádrem je banální konverzace Martinových a Smithových Židle –stařeček a stařenka se chystají sdělit smysl života, místo toho spáchají sebevraždu; prázdné židle symbolizují prázdnotu světa Edward Albee (1928) Kdo se bojí Virginie Woolfové – o pomíjivosti života Pískoviště, Všechno je v zahradě Slawomir Mrózek – Tango, Emigrant; Istvan Örkény – Kočičí hra

ESTRAGON Kdo? VLADIMÍR Pozzo. On je slepý? Tvrdil to. No a? Zdálo se mi, že nás viděl. To se ti jen zdálo. (Ticho) Pojďme odtud. Nemůžem. To je pravda. Víš určitě, že to nebyl on? ESTRAGON (po velmi vzrušených gestech a nesouvislých slovech) Proč mě nikdy nenecháš spát? VLADIMÍR Cítil jsem se osamělý. ESTRAGON Zdálo se mi, že jsem byl šťasten. To zkrátilo čas. Zdálo se mi, že... Buď zticha! (Ticho) Zajímalo by mě, zda je opravdu slepý. Kdo? Tvrdil by skutečný slepec, že nevnímá čas?

VLADIMÍR Kdo? ESTRAGON Godot. Ale kdo? Pozzo. Ale ne! Ale ne! (Ticho) Ale ne! Já přece jen vstanu. (Namáhavě vstává) Au! Už nevím, co si myslet. Mé nohy. (Sedne si a zkouší se zout) Pomoz mi! VLADIMÍR Spal jsem, zatímco jiní trpěli? Spím snad v tuto chvíli? Co řeknu o tomto dni zítra, až budu myslet, že jsem se probudil? Že jsem čekal na tomto místě se svým přítelem Estragonem až do setmění na Godota? Že přišel Pozzo se svým soumarem a že s námi mluvil? Ovšem. Ale co z toho všeho bude pravda? (Estragon po marné námaze s botami usne. Vladimír ho pozoruje) On nebude vědět o ničem. Bude mluvit o kopancích, které dostal, a já mu dám mrkev. (Ticho) Rozkročmo nad hrobem se těžko rodí. Na dně jámy blouznivý hrobník nasazuje svá pouta. Je čas stárnout. Vzduch je plný našich výkřiků. (Naslouchá) Ale zvyk zmůže mnoho. (Hledí na Estragona) Mě taky kdosi pozoruje a říká: spí, neví, že spí. (Ticho) Dál nemohu. (Ticho) Co jsem to říkal? (Chodí pobouřeně sem a tam, zastaví se u levé kulisy a zahledí se do dálky)

(Vpravo vejde Chlapec, který tu byl včera. Zastaví se a čeká)
Pane... (Vladimír se obrátí) Pane Alberte... VLADIMÍR Začněme znovu. (Ticho. Chlapci) Ty mě nepoznáváš? Ne, pane. Nebyl jsi tady včera? Jsi tady dnes poprvé? Ano, pane. (Ticho) Na příkaz pana Godota? CHLAPEC Ano, pane. VLADIMÍR Dnes večer nepřijde. Ne, pane. Ale přijde zítra. Určitě. (Ticho) Nepotkal jsi někoho? Dva jiné... (váhá)... lidi. CHLAPEC Neviděl jsem nikoho, pane. (Ticho) VLADIMÍR Co dělá pan Godot? (Ticho) Slyšíš? Ano, pane. No a? Nedělá nic, pane. Jak se daří tvému bratrovi? Je nemocen, pane. Snad tady byl včera on. Nevím, pane.

Plešatá zpěvačka - přeložil Jiří KonůpekVýstup XI (Tíž bez požárníka) PANÍ MARTINOVÁ Já mohu koupit kapesní nůž pro svého bratra, ale vy nemůžete koupit svému dědovi Irsko. PAN SMITH Člověk chodí po nohou, ale ohřívá se elektřinou nebo uhlím PAN MARTIN Ten, kdo dneska prodá krávu, bude míti zítra kávu. PANÍ SMITHOVÁ V životě se jeden musí dívat z okna. PANÍ MARTINOVÁ Ale je možno si sednout na židli, když nemá okna. PAN SMITH Člověk aby stále myslel na všechno. PAN MARTIN Stroj je nahoře, podlaha je dole. PANÍ SMITHOVÁ Řeknou-li ano, je to jen takový způsob mluvení. PANÍ MARTINOVÁ Jak si kdo ustele, tak si lehne. PAN SMITH Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v bludný kruh. PANÍ SMITHOVÁ Učitel ve škole učí žáky číst, ale kočka kojí koťata, dokud jsou malá. a klid. PANÍ MARTINOVÁ Zatímco kráva nám ukazuje paty. PAN SMITH Když jsem na venkově, mám rád samotu PAN MARTIN Na to ještě nemáte léta. PANÍ SMITHOVÁ Benjamin Franklin měl pravdu, vy nejste tak klidný jako on. PANÍ MARTINOVÁ Jak se jmenuje sedm dní v týdnu? PAN SMITH Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. PAN MARTIN Eduard je úředník, jeho sestra Nancy je písařka a jeho bratr Vilém příručí v obchodě.

PANÍ SMITHOVÁ Můj strýc žije na venkově, ale to se netýká porodní babičky. PANÍ MARTINOVÁ Papír je na psaní. Kočka na myši, sýr je na drápání. PANÍ SMITHOVÁ Automobil jezdí velmi rychle, ale kuchařka zas lépe připravuje pokrmy. PAN SMITH Nebuďte labutě, obejměte raději spiklence. PAN MARTIN Dobročinnost začíná doma. PANÍ SMITHOVÁ Čekám, až mě vodovod přijde navštívit ke mně do mlýna. PAN MARTIN Dá se dokázat, že sociální pokrok je mnohem lepší s cukrem. PAN SMITH K čertu s leštěním! (Po této poslední odpovědi pana Smitha zůstanou ostatní chvíli tiše, užaslí. Je cítit, že tu vládne jisté nervové podráždění. Údery hodin jsou také nervóznější. Odpovědi, které následují, se musejí říkat zprvu ledovým nepřátelským tónem. Nepřátelství a nervozita stále rostou. Ke konci této scény musí všechny čtyři osoby stát velmi těsně u sebe, musí řvát své repliky, zvedat pěsti, připraveny vrhnout se na sebe PANÍ SMITHOVÁ Podařená rodina! PANÍ MARTINOVÁ Mám raději ptáka na poli než ponožku na trakaři. PAN SMITH Raději sítě v chatě než mléko v hradě. PAN MARTIN Dům Angličana je jeho skutečný hrad. PANÍ SMITHOVÁ Neumím dost španělsky, abych se vyjádřila. PANÍ MARTINOVÁ Dám ti bačkory své tchyně, když mi dáš rakev svého manžela. PAN SMITH Hledám kněze monofyzitu, abych ho oženil s naší služebnou. PAN MARTIN Chléb je strom, zatímco chléb je také strom a z dubu se rodí dub každého jitra za svítání.

Realistické drama Dramata
Tenessee Williams ( ) – kritik společnosti Tramvaj do stanice Touha - příběh stárnoucí ženy, čelící samotě a strachu ze stárnutí Kočka na rozpálené plechové střeše – složité rodinné vztahy Skleněný zvěřinec Arthur Miller ( ) Smrt obchodního cestujícího – marná touha po uznání, po porozumění mezi otcem a synem Čarodějky ze Salemu – hist. hra Friedrich Dürrenmatt ( ) Švýcarský dramatik a prozaik - Soudce a jeho kat, Stalo se za bílého dne - detektivky Dramata Návštěva staré dámy – Klára Zachanassianová přijíždí do rodného městečka pomstít dávné pohanění – s pomocí peněz se vše daří Fyzikové - děj se odehrává v blázinci, kde se léčí 3 fyzikové, ale dva z nich jsou agenti dvou mocností, které se pro sebe snaží získat geniálního fyzika Möbia. Jeho vynálezy by však mohly být pro lidstvo velkou hrozbou. Proto se muži dohodnou a chtějí zůstat v léčebně celý život- nakonec je přelstí vrchní ošetřovatelka

Friedrich Dürrenmatt – Penzista – ukázka z románu
"Rychle se setmělo. Ve světle reflektorů se zdálo, jako by sníh svištěl pryč od něj. Obklopoval ho svět samé stříbro, za tím světem číhala temnota, do níž se nořil a z níž vyrůstaly obrovité žluté oči - vozy jedoucí opačným směrem. Ten člověk v rádiu říkal, že bytostnou doménou toho spisovatele je nezávaznost, proto je typické, že se v poslední knize zase vrátil k detektivnímu románu, a mnohosvazková próza, o níž neustále mluví, je očividně jedním z mnoha výmyslů, jimiž se zaštiťuje. Chumelenice se změnila ve vánici. Provoz na silnici takřka rázem ochabl. Nástup zimy po dlouhém krásném podzimu přišel pro většinu lidí nečekaně. Mnoho aut dál nejelo, nebo si řidiči dál jet netroufali. Stěrače už skoro nestačily sníh zvládat. To jediné, co na spisovatelově opětovném návratu k detektivnímu románu není zklamáním - nepřestával poučovat ten v rádiu, - je předmluva, alespoň to je novum, v minulých dílech to byl vždycky doslov, který učinil zadost skromným nárokům, jež se nyní na tohoto autora kladou. Literární program, to mu tak ještě chybělo, pomyslel si komisař, ale v běsnění sněhových mas neměl čas naladit jinou stanici. Impala dostala smyk, ale vybrala ho. Prudké stoupání za městem zvládala jen pomalu. Předjel ji volkswagen, hravě. Najednou se před impalou něco objevilo. Auto klouzavě zastavilo šikmo ke směru jízdy. Něco dopadlo na stěrače, zastavily se. Komisař vylezl z auta, stál ve sněhu. Na chladiči ležel chlapec. "

Postmoderna je evropský myšlenkový směr konce 20. století.
označujeme tak i literaturu, která je svým způsobem podmíněna dobou, ve které žijeme. Jedná se o to, že končí období vycházející z židovsko- křesťanské tradice, mění se životní styl, který směřuje k pluralismu názorů, a tím dochází k rozvoji filosofických myšlenek postmoderny. literatura se vrací ke klasice, s kterou pracuje – povyšuje nízké (detektivku, pornografii, román pro ženy), snižuje vysokou literaturu. Intertextualita – čtení mezi řádky, manipulace s čtenářem, mísení žánrů a forem; dílo je interpretovatelné různými způsoby podle pohledu každého jednotlivého čtenáře Salman Rushdí (1947) muslimský původ, „zesměšnil“ Korán a to, co je muslimům svaté Satanské verše Ferit Orhan Pamuk (*1952) je turecký spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006. Istanbul – Vzpomínky na město

Díra v prostěradle Salman Rushdie: Děti půlnoci. Překlad Pavel Dominik. Mladá fronta, Praha 1995, 710 stran Narodil jsem se v Bombaji... za onoho času. Ne, to nepůjde, tomu datu se nemohu vyhnout, narodil jsem se 15. srpna 1947 na soukromé porodnické klinice doktora Narlíkara. Ráno, nebo večer? Doba je také důležitá. Tak tedy: v noci. Ne, musím být mnohem... Ve skutečnosti s úderem půlnoci. Ručičky hodin mě při mém příchodu na svět uctivě pozdravily sepnutými dlaněmi. Ale no tak, prosím tě, ven s tím. Jen to vyklop: přesně v okamžiku, kdy Indie získala nezávislost, vyhrnul jsem se já na svět. Hlasité lapání po dechu. A za oknem ohňostroj a jásající davy. Pár vteřin nato si můj otec urazil palec; ale jeho úraz byl pouhou hloupostí ve srovnání s tím, co v tom okamžiku obklopeném tmou postihlo mě, neboť vinou magické tyranie oněch způsobně salutujících ručiček jsem byl záhadným způsobem připoután k historii, mé osudy byly navěky přikovány k osudům mé země. Po následující tři desetiletí pro mě nebylo před nimi úniku. Jasnovidci věštili můj příchod, noviny ho velebily, politikové potvrzovali moji autentičnost. Ale co tomu říkám já, se mě nikdo nikdy nezeptal. Já, Salím Sináí, jemuž později říkali rozličnými jmény – Utřinos, Strakoš, Pětichlup, Čumák, Buddha a dokonce Měsíček, jsem pevně uvízl v předivu Osudu – což pro mě i v těch nejlepších dobách znamenalo značné nebezpečí. A to jsem si tenkrát neuměl ani utřít vlastní nos. Nyní se nicméně čas (jelikož mi přestal být k užitku) nachyluje. Zanedlouho mi bude jednatřicet. Snad. Pokud mi to dovolí mé rozpadávající se, vyplundrované tělo. Nemám však naději, že si zachráním život, nemohu dokonce ani počítat s tisícem a jednou nocí. Musím pracovat rychle, rychleji než Šeherezáda, má-li můj život nakonec mít nějaký smysl – ano, smysl. Přiznávám: více než čehokoli jiného se bojím absurdity.

Umberto Eco (1932) – novinář, esejista, teoretik
Jméno růže – detektivka, hist. román, filozofické dílo... Hlavním hrdinou je Vilém z Baskervillu, který má za úkol přijít na vraha nebo vrahy mnichů, kteří za záhadných okolností umírají v jednom nejmenovaném severoitalském opatství. Přichází na žádost opata i se svým pomocníkem a písařem Adsonem z Melku, který je i vypravěčem tohoto příběhu. Vše se točí kolem knihovny a Aristotelovy Poetiky – složitá symbolika, dedukce... Foucaltovo kyvadlo - pronikáme k podstatě života tentokráte z pařížského technického muzea, v němž Foucaltovo kyvadlo, měděná koule zavěšená na 54m dlouhém laně, svým pohybem podává důkaz otočení Země i neměnnosti bodu, z něhož vše vychází a do něhož se vše vrací, střed Světa, Plánu i věcí. Kyvadlo má přispět k rozluštění Plánu řídícího svět, esoterické vize prostupující novou metafyzikou i techniku. Svět vědy se stává součástí mystického poznání, zasvěcení esoterickému a mystickému řádu světa. Na půdorysu kabalistického stromu rozkrýváme tajemné vrstvy textu, jehož slova mění okolní vesmír. Opět různé pohledy i výklad

Jméno růže Chtěli jsme nahoru do skriptoria, předtím jsme ale zaskočili do kuchyně posilnit se, od rána jsme totiž nejedli. Hrnek teplého mléka mi hned zlepšil náladu. Velké ohniště na jižní straně již žhnulo jako kovárna, v peci se pekl chleba pro nastávající den. Dva pacholci tu právě skládali čtvrtky právě poražené ovce. Mezi kuchaři jsem zahlédl Salvátora, usmál se na mne svou vlčí hubou. Všiml jsem si, že vzal z jednoho stolu zbytky drůbeže od večeře a potají je dal pacholkům, kteří je se spokojeným úšklebkem ukryli ve svých kožených kazajkách. Vrchní kuchař si toho ale všiml a hned Salvátora napomenul: "Cellerarie, Cellerarie," řekl, "ty máš majetek opatství spravovat, a ne jím plýtvat!" "Filii Dei to jsou," řekl Salvátor. "Ježíš řekl, pro mě děláte, co děláte pro tyto pueris!" "Bratříku podělaný, uprděný minorito!" rozkřikl se na něho vrchní kuchař. "Tady nejsi mezi těmi svými žebravými mnichy! O almužnu pro dítka se postará milosrdenství opatovo!" Salvátor se zachmuřil a velice rozhněvaně se na něho rozkřikl: "Já nejsem minoritský bratřík! Jsem mnich sancti Benedikti! Merde a toy, bogomile posraný!" "Bogomilka je děvka, které po nocích natrháváš prdel svým kacířským údem, prase jedno!" křičel na něho kuchař. Salvátor honem vyváděl pacholky z kuchyně a jak šel kolem nás, ustaraně se po nás ohlédl: "Bratře," řekl Vilémovi, "braň svůj řád, co není můj, řekni mu, že filios Francisi non hereticos esse!" Pak mi pošeptal do ucha: "Ille menteur, puah," a odplivl si na zem. Kuchař ho rázně vystrčil z místnosti a zavřel za ním. "Bratře," řekl pak uctivě Vilémovi, "o vašem řádu a přesvatých mužích, kteří v něm jsou, jsem nechtěl říci nic špatného. Měl jsem na mysli toho falešného minoritu a falešného benediktýna, co není ani ryba ani rak. "Vím, odkud přišel," řekl Vilém smířlivě. "Teď je ale mnich jako ty a jsi mu povinován bratrským respektem." "Jenže strká nos, kam nemá, je chráněnec celleraria a sám se už za celleraria považuje. Chová se, jako by mu opatství patřilo ve dne i v noci!" "Proč i v noci?" zeptal se Vilém. Kuchař mávl rukou, jako že jde o věci tak málo počestné, že to nestojí za řeč. Vilém se ho dál neptal a dopil si své mléko. Má zvědavost neustále narůstala. Setkání s Ubertinem, domněnky o minulosti Salvátora a celleraria, stále častější narážky na bratříky a kacířské minority, které jsem tu vyslechl, mistrova neochota povědět mi něco o fra Dolcinovi...(strana )

Robinson Jeffers

Mimořádná trpělivosti věcí!
NA SKÁLU, KTERÁ BUDE PODPÍRAT DŮM Skálo, stará zahrado našedlého a okrového lišejníku, co času uplynulo od dob, kdy lid hnědé pleti, než odtud zmizel, zakládal při tobě oheň a choulil se pod tebou před náporem bludných mořských vichrů? Sto let, dvě stě let bylas odloučena od lidí a znávalas toliko veverky ze strnišť a králíky z výspy nebo koně s rousnatými kotníky, když vlekli pluhy, rozdírajíce v prosinci temeno vrchu, zatímco jim v patách křičeli mořští rackové v černých brázdách; nikdo tě nepohladil s láskou, skálo, šedý jestřáb i rudý jestřáb se tě dotýkali, kde nyní spočívají mé ruce. Proto jsem ti přinesl víno a bílé mléko a med za sto let hladu a za sto chladných věků mořských vichřic. Nemyslil jsem, že se může chuť vína spojovat s žulou, ani že tě potěší med a mléko; tato směs však sladce zaplní trhliny mezi mechy, způsobené bouří, a prosákne tiché otisky křídel pradávných bouří, již dlouho doznělých, a také ještě starší jizvy od prvotního ohně a všechnu tu kamennou stálost, čekající miliony let, než podepřela roh domu, jak také bylo předurčeno. Propůjč mi kamennou sílu minulosti a já ti propůjčím křídla budoucnosti, neboť je mám. Jak drahá mi budeš, skálo, až také zestárnu, má stará družko! Do češtiny přebásnil Kamil Bednář MYS KARMEL- R. Jeffers Mimořádná trpělivosti věcí! Toto krásné místo, zohyzděné kupou předměstských domů – ach, jak bylo krásné, když jsme je uviděli poprvé, tu neporušenou plochu máku a lupiny, obehnanou hradbou nedotčených útesů, kam nic neproniklo, jen dva tři pasoucí se koně či několik dojnic, které se třely bokem o výstupky skal! Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to? Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou příboj, který stoupá a časem se změní v odliv, a že všechna lidská díla zaniknou. A zatím obraz prvobytné krásy žije v samém jádře žuly, neohrozitelný jako bezhraniční oceán šplhající na náš útes. – Pokud jde o nás, musíme odvrátit mysl od sebe samých, musíme trochu odlidštit svá hlediska a najít sebejistotu jako skála a oceán, z nichž jsme byli uděláni.

Nositelé Nobelovy ceny
2001 Vidiadhar Suraiprasad Naipaul Trinidad a Tobago 2002 Imre Kertész - Kadiš za nenarozené dítě, Člověk bez osudu, Maďarsko 2003 John Maxwell Coetzee JAR 2004 Elfriede Jelineková - Pianistka Rakousko 2005 Harold Pinter, dramatik: Narozeniny, Pařeniště Spojené království 2006 Orhan Pamuk: Istanbul – Vzpomínky na město Turecko 2007 Doris Lessingová: Mraveniště (povidky), Tráva zpívá Spojené království 2008 Jean-Marie Gustave Le Clézio Francie 2009 Herta Müllerová: Atemschaukel (Popadání dechu), Cestovní pas Rumunsko/Německo 2010 Mario Vargas Llosa: Vyprávěč, Kozlova slavnost Peru 2011 Tomas Tranströmer: básník, nepřeložen, Švédsko 2012 Mo Jen : Průsvitná mrkev, Rod rudého čiroku Čína

Nositelé Nobelovy ceny za literaturu
2001 Vidiadhar Surajprasad Naipaul Trinidad a Tobago 2002 Imre Kertész Maďarsko 2003 John Maxwell Coetzee JAR 2004 Elfriede Jelineková Rakousko 2005 Harold Pinter Spojené království 2006 Orhan Pamuk Turecko 2007 Doris Lessingová 2008 Jean-Marie Gustave Le Clézio Francie 2009 Herta Müllerová Rumunsko/Německo 2011 Tomas Tranströmer Švédsko

Světová literatura po roce 1945

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Světová literatura po roce 1945"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

Světová literatura po roce 1945

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Světová literatura po roce 1945"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář